na Blog.cz

Dalších z mých experimentů se uskutečnil pod taktovkou voskovek. Byla jsem zvědavá, jak se s nimi pracuje a řeknu vám, že mě moc mile nepřekvapily, ačkoli jsem se s nimi nakonec poprala.

Výsledek vidíte níže. Mamka okamžitě poznala o koho jde, ale nejsem si jistá jestli i vy ostatní poznáte na první pohled Haničku maciuchovou, která se mi zas až tolik nepovedla.

Poslední dobou se v Česku rozhořela diskuse o tom, co se dějě už dávno. A sice o tom, že si z nás potravinové společnosti udělaly takový veliký výhodný kontejner. Odpad, který by jinde museli pracně likvidovat, mohou použít na výrobu potravin pro nás - nevědomé, nenažrané Čechy.

Najednou každý křičí, jak by se s tím mělo něco dělat - máme ovšem problém - co s tím? Celé roky jsme po kvalitním jídle ani neštěkli a každý byl nadšený z Tesca a Hypernovy a z toho, jak se levně nacpe. Carefour, kvalitní francouzský supermarket, který i tak nevozil do Čech to samé, co prodával ve Francii, u nás skončil, protože se lidem zdál moc drahý. Fňukáme neustále: Já chci jíst zdravě, ale co mám dělat, když kvalitní potraviny jsou táák drahé.

Češi jsou totiž přivyklí řídit se prastarou radou svých rdičů a prarodičů a to toiž, že za málo peněz, je třeba pořídit hodně muziky. Tak nějak ještě nikoho nenapadlo, že v jídle není hodně muziky třeba. Normální totiž je být štíhlý nebo hubený, maximálně plnoštíhlý. Normální je mít takovou váhu, aby vás neomezovala a normální je jíst pravě tolik, kolik potřebujete k fungování a ne po každé jídle funět, jak jste se zase jednou "napráskli."

Neříkám, že každý má mít BMI 18 a bříško jak přistávací dráhu, ale taky neříkám, že je špatné, když vám někde kouká žebro. Pokud jíte normálně, váha se vám ustálí a nekolísá a cítíte se zdraví. Takový stav je individuální a může nastat jak při - podle některých - nezdravé hubenosti, tak i při mírné zaoblenosti. Důležité je, že jakmile vám vaše postava při něčem překáží, špatně se vám sedí, neohnete se, vlastní špeky vás mačkají a vadí vám v aktivním pohybu, je to špatně. Stejně tak je špatně pokud po vleklé dietě neutále nemůžete spát, přestože jste unavení, a neuzvednete ani běžné věci, nedokážete sníst normální porci jídla (tím nemyslím dvousetgramový steak, ale třeba celou housku s máslem a rajče).

Doufám, že jsme si teď tedy vyjasnili, že člověk musí jíst a to tak, aby netrpěl nesnesitelným hladem, ale že nemusí žrát, protože rozhodně nezemře hlady, když za den nesní dvacet deka masa.

Nejhorší předsudky o jídle které češi mají jsou

To je velký problém. Pokud se totiž nenasnídáte a nedáte si alespoň jednu blbou celozrnou sušenku nebo malý jogurt, nenastartuje vám metabolismus, což pro vás znamená, že budete celé dopoledne unavení a bude vás "honit mlsná" s tím, že vaše tělo bude křičet po nějaké rychlé energii typu 3bit, cola nebo redbull. Tato situace se nedá vyřešit nijak jinak, než že to prostě zaonačíte, tak abyste se mohli alespoň minimálně nasnídat. Pokud vstáváte ještě téměř v noci a nejste schopní najíst se v pět ráno, dá se to obejít tím, že si do práce nebo do školy vezmete kvalitní svačinu. Ne rychlou energii, ale termosku s kávou nebo čajem a jogurt nebo namazaný chleba a najíte se o nejbližší pauze. Tělo totiž nemůže jen tak vydávat enregii, kterou nedostalo a nemůže fungovat, pokud nenastartovalo všechny potřebné procesy. Nejsme solární panely, potřebujeme nějaké zdroje.

Nepopírám, že existují rozmazlené děti, kterým nechutná nic, protože je rodiče odmala nenaučili jíst normální jídlo. To ovšem neznamená, že když dítě něco nejí, je automaticky mlsné a rozmazlené a platí to nejen pro děti. Pokud vám něco nechutná a není to životně důležitý lék, nejezte to. Důvodů, proč vám to nechutná může být mnoho a ani jeden není zanedbatelný. Můžete mít danou chuť a pach spojené s nějakým nepříjemným zážitkem a pak si koledujete o to, že vám po jídle bude špatně, prostě jen tak od psychiky, což ovšem neznamená, že je to v pořádku. Za normálních okolností by vám po jídle nikdy nemělo být špatně! Jídlo vám nemusí vonět, nebo se vám nelíbí jeho konzistence, což souvisí také jednak s psychikou a u té vůně i s tím, že se nám na jídle něco nezdá. Psi taky nejedí, to co jim smrdí a dělají dobře. Pokud vám jídlo smdí je s ním buď něco v nepořádku a nebo o tenhle typ stravy nemá vaše tělo zájem. To samé je i s chutí, pokud jídlo převalujete v puse a ne a ne ho spolknout, vaše tělo se prostě brání. A stejně tak je to s dojídáním. jídlo mohlo být sebelepší a sebedražší, ale nestojí vám za zdravotní problémy. Když už nechcete, nejezte dál, je jedno kolik lidí urazíte, jak tělo řekne dost, znamená to dost. I kdybyste něli nechat na talíři poslední jediný hrášek.

Nejlépe flák masa, že? Nebo ještě lépe točeného salámu. A tukovou veku s několikaměsíční trvanlivostí, a kilovku majonézového salátu a rodiné balení sušenek. Češi neumějí nakupovat. Nikdy je nenapadne, že větší množství dobře uvařené zeleniny je levné a zasytí stejně jako hromada laciných těstovin s kečupem, ovšem s tím, že energie ze zeleniny déle vydrží. Stejně tak energie z celozrných a mléčných výrobků. Ono ale úplně stačí, koupit malý celozrný chleba, z něhož sice nejsou tak mohutné krajíce, ale je hutnější a má plnější chuť. Investovat 40 korun do deseti dek sýra. Většina lidí protočí oči v sloup. Jenže dobrý sýr má výraznou chuť a nakrájený na malé kousky vydá za dva tři balíčky nejlevnějšího eidamu. A zkuste si to porovnat. Zottarelu s přírodní krájenou mozzarelou, plátkovou goudu z plastu a goudu kupovanou na celé kusy z bochníku. Chuť je výraznější a výrobek hutnější, stačí vám ho tedy výrazně míň, ale cenově vyjde nastejno s horou levnějšího jídla, které je bez chuti, plné dochucovadel, která vás nutí sníst co nejvíc a s energií, která stejně rychle jako přijde tak i odejde a zatíží při tom tělo zpracováním odpadních látek natolik, že budete zmírat únavou. U masa je to podobné a přece trochu jiné. Trik nespočívá v tom, koupit si míň dražšího salámu (někdy teda taky) ale hlavně v tom, přestat si myslet, že potřebujeme spoustu masa. Nebudu nikoho přemlouvat k vegetariánství, když sama vegetarián úplně nejsem, ale pravda je taková, že masa potřebujeme velmi málo, asi tak jednadvacet gramů libového denně, což by znamenalo jeden stogramový steak na pět dnů. Trochu masa třeba dvakrát do týdne, z toho jednou ryby a jednou libové maso nebo šunku - to úplně stačí. Samozřejmě vám neublíží, pokud si ho dáte častěji když se ovšem levnými uzeninami a kily masa necpete denně, z toho byste později mohi mít velké nepříjemnosti. Tato poznámka je tu hlavně kvůli těm, kteří naříkají jak je jídlo pro rodinu drahé a přitom je nenapadne, že když kupují na každý den maso nebo uzeniny nemohou se divit. Stejně je to s cenou i u jiných věcí. Některé věci jsou levné a přesto dobré, to proto, že jejich výroba je levná. Jako například obyčejné čistě ovesné vločky bez ničeho, když se smíchají s medem a rozinkami stále vyjdou levně a neusíte naříkat, že müsli je drahé a tak koupíte radši levné "čokoládové" lupínky z pšeničné mouky. To samé s čímkoli dalším. Nemusíte kupovat levné ovocné jogurty, můžete za stejnou cenu koupit větší balení dobrého bílého jogurtu a dát do něj kakao, med, oříčky nebo ovoce z kompotu.

Lidé nejsou v oblasti chemie a biologie příliš vzdělaní a ani je to nezajmá a je pak snadné krmit je kravinami, které později někdo označí jako hoax.

Jako například to že jogurty od všech možných značek jsou špatné, protože jsou v nich geneticky modifikované škroby, želatina a syrovátka. Pro vaši informaci, nic jako geneticky modifikované škroby neexistuje a škrob ač to zní jako "něco na prádlo" je v bramborech, rajčatech, rýži, těstovinách, chlebu... je tam proto, že jogurt by byl jinak příliš řídký. Něco jako když do omáčky dáváte jíšku. Já třeba když vařím používám běžně malou lžičku bramborového škrobu, když je omáčka moc řídká. Jde čistě o to, že jogurt se potom lépe jí. Ze stejného důvodu se přidává želatina, která se možná nevyrábí zrovna z vábných surovin, ale není na ní nic nezdravého. Syrovátka se vyskytuje v mléčných výrobcích i přírodně. Třeba, když si děláte vlastní tofu (pokus ze školní chemie) nebo jiný vlastní sýr. (Jsem si samozřejmě vědomá toho, že zrovna tofu není z mléka.)

Lidé, které chemie nezajímá a nebaví samozřejmě mohou mít oči na vrch hlavy z toho, že je v kole kyselina, ale kyselina je v všem ovoci, máme ji v žaludku a takový ocet, to je taky ředěná kyselina. Jsou celí pryč z kdejakého pokusu a všechno to hned samozřejmě vykládají dál. Je to hrozná pohroma internetu, že na něj každý může dát co chce. Kdybych sem teď napsala, že voda zabíjí a měl by se pít olej, určitě by se toho někdo chytil.

Nemá cenu nudit vás informacemi o tom, že škrob nemá buňky, tudíž nemá DNA a tudíž ho nelze geneticky modifikovat. Pokud vám ovšem přijde mailem nějaká zpráva o tom, jak to a to jídlo, které jste do teď běžně jedli, je hrozně špatné a způsobuje vleklou bolestivou smrt, zajděte si nejdřív na nějaké důvěryhodné fórum nebo se zeptejte známého doktora, studenta medicíny či chemika, je-li to vůbec možné. A teprve potom vyzbrojení informaci takové zprávy šiřte a řiďte se jimi, alespoň nebudete za hlupáky.

Mimochodem všimněte si, že na potravinách, kde složení není uvedeno, nikoho netrápí, co v nich je, takže třeba u párku je každému šumafuk z jak starého masa je a co v něm je.

To je mimochodem věc, která by vás měla trápit mnohem víc. Stáří potraviny a to z jak strých potravin byla vyrobena a jestli není podezřelé, že tak dlouho vydrží. Například jogurt, který vydrží půl roku, by vám měl být podezřelý, stejně jako velmi trvanlivé sýry, salám, mražené maso, tučné cukrovinky a další. Škrobnaté věci typu sušená polévka, pudinkový prášek, těstoviny a jiné samozřejě vydrží déle prostě jen tak. Konzervy by ale neměly.

Celkově by se hodila nějaká osvěta, protože 90% nemocí pochází z našecho životního stylu a úzce souvisí s tím jak se stravujeme.

Pro začátek stačí, když si zvyknete nakupovat v klidu a číst etikety, kupovat potraviny, které nevydrží věčně a to v množství, které spotřebujete. Kupovat vše v malém množství a tak čestvé jak to jde, potraviny správně a nepříliš dlouho skladovat a všechno, co je déle jak týdem po záruční lhůtě bez milosti vyhodit. Maso kupovat u řezníka a zeleninu tam, kde se vám zdá dobrá. Kupovat raději méně, ale kvalitnější (čili i dražší) a pokud nemáte peníze na kvalitní maso, raději si nekoupit žádné.

Co můžete kupte si v biokvalitě. Je sice pravda, že biopotraviny jsou bio hlavně proto, že jsou šetrně pěstovány, ale to znamená i méně chemického postřiku a hnojiv. Cenou si zemědělec kompenzuje ztráty které má oproti zemědělcům, kteří takové věci používají a mají tudíž větší a rychlejší úrodu.

Výborná rada, kterou byste se měli řídit je, kupovat potraviny, které vám chutně voní a jsou cítit, tak jak by měly.

Pokud si nejste jisti něčím ve složení, někoho se zeptejte (prodavačky asi ne) a výrobek kupte až budete vědět, co dané označení znamená. Nevěřte ale všemu nenechte si od kdejaké tetky nakukat, jak je to a to dobré a to a to špatné. věřte lidem, kteří o problému něco vědí a věřte jim i ve výběru potravinových doplňků, neboť u nich narozdíl od léku neexistuje prakticky žádná kontrola kvality ani záruka účinosti.

A nedejte se. Když je jogurt před datem spotřeby plesnivý, sýr okoralý a maso smrdí, vraťte jej. Pokud zákazníci nebudou spokojení, budou obchodníci muset něco dělat, pokud budou mlčet, mají lehárko.

Máte li možnost nakupovat v menších soukromých obchodech s jedním sortimentem (pekárna, mlékárna, zelenina, řezník) využijte je. To že se takové obchody soustředí jen na jednu věc, znamená, že jí budou věnovat větší pozornost. Máte-li možnost koupit něco přímo od zdroje (maso od chovatele, zeleninu od farmáře atd. využijte to.) nemusíte se stá obětí supermarketů, ale není to zadarmo. Dřív si museli neandrtálci mamuta ulovit, my teď máme jídlo u nosu, ale to neznamená, že nemusíme vynaložit námahu, abychom se dobře najedli.

Po dlouhé době se objevím a co nenesu, nový model pro letošní léto. Upíří kabátec bez rukávů. nesmírně praktická věc, pokud se nechcete ochudit o epičnost kabátu ani o svalnatost paží.

Oba je věnuji mé milé Bee , ale dej si bacha, on kouše a ona brzo bude. Ale jinak jsou přítulní a nemusí se krmit (teda ne moc...)

...dnešní svět je velmi velmi zvláštní. Povím vám pravdu o tom, jaké z něj mám pocity a budu zvědavá, kolik lidí mi dá za pravdu.

Cítím se nejistá, tak jako nikdy předtím. Možná je to věkem, neměla už bych být dítě, čeká se ode mě, že nebudu, ale chci vůbec vyrůst? Těžko říct, možná trochu ano, ne doopravdy, ale alespoň tak, aby mě někdo poslouchal a bral vážně to co říkám. Ne všechno. Ovšem neslyšela jsem nikdy, že by někdo poslechl děti a zařídil se podel nich. A víte co si myslím? Bylo by to to nejlepší, co se dá udělat. Děti mají úžasný nepokřivený smysl pro spravedlnost, jedině ony dobře vidí nesmyslnost dospěláckého počínání. Děti nevidí svět příliš zjednodušeně. Ony si jen dovedou představit, jak jednoduchý by mohl být bez zpupnosti dospěláctví.

Později z toho buď vyrostou a nebo jsou nešťastné. a nebo si ostatní myslí, že jsou.

Těžko říct, kde začít. Mám začít u toho, že lidé touží pracovat a nemohou. Zvláštní svět. A co třeba to, že má každý tolik možností, až se hlava točí. Jenže znáte to, když máte na výběr z dvaceti zmrzlin a ani jednu jste ještě neochutnali, dáte si jednu, možná dvě a celý den vás pak mrzí, že jste raději nezkusili jinou. A jiný je zkusí všechny, dokud si nezkazí žaludek. A někdo si z obavy, že by šlápl vedle, raději nedá žádnou. A někdo jiný, si zas nechá poradit nebo si dá stejnou jako kamarád a pak zjišťuje, že mu nechutná a měl se raději řídit podle sebe. Jistě všichni tušíme, že není tak docela řeč jen o zmrzlině.

Je vám osmnáct a ze všeho nejvíc vás zajímají knížky/móda/kluci/chlast/čajovna/světový mír/expy ve wowku/příští koncert Lordů (nehodící se škrtněte) a chce se po vás jednoduchá věc, abyste se teď a tady mezi dvěma pátečními mejdany rozhodli, co s vámi po zbytek života bude. A zatímco zmrzlina, která vám nechutnala bude do dvou dnů zapomenutá kolovat v odpadním potrubí, doufáte, že vaše budoucnost by tam skončit nemusela.

Veškeré rady, které dostanete jsou, ať nehledíte příliš vysoko, neboť byste mohli nízko spadnout, ať nehasíte, co vás nepálí a že s poctivostí nejdál dojdeš (nejdřív pojdeš) záleží na krajových zvyklostech. Tak by vám to řekla teta Kateřina, ale rady, které skutečně dostanete od svých stařešinů kmene budou v podstatě docela stejné.

Střídavě se mi honí hlavou všechno možné a končívá to vždy podobně - to není fér, to nedává smysl, tak to v pohádkách nedopadalo.

Je absurdní, že na pytli brambor, které někdo hnojil, a kropil, když bylo vedro, a sbíral z nich mandelinky, nejvíc nevydělá ten kdo je vypěstoval, ale ten, kdo na ně udělal reklamu, ten kdo je započítal do statistik prodaných brambor, ten kdo zkoumá jejich vliv na štíhlou linii, ten kdo napíše a otiskne skandální článek o mandelinkách, ten kdo vydá kuchařku "Brambory na sto způsobů." Přemýšlíte o tom někdy? Kolik lidí se živí tím, že zachází s naprosto nehmotnými věcmi. Nic nevytvářejí jen stále prohlubují, to co tu někdo kdysi zavedl. Totiž že vydělávat nemusíte jen tím, že něco vyrábíte, nebo poskytujete nějakou službu, ale i tím, že zavedete nějaké pravidlo týkající se výrobku nebo služby a ustanovíte někoho, kdo na to pravidlo bude dohlížet nebo ho bude v praxi zkoumat. A nebo něco jiného. Koneckonců, co třeba takové peníze? Skutečnou práci v souvislosti s nimi odvedl snad jen ten, kdo je navhoval a ten kdo pracuje na jejich tisku případně ražbě. Ale živí všechny ekonomy, účetní, bankéře, makléře a co já vím koho dalšího a to často bez toho, aby se jim vůbec dostaly do ruky. Mě se to zdá absurdní. Nechci se tím ovšem dotknout nikoho, kdo se tím, živí, protože oni si to samozřejmě nevymysleli, prostě jen dělají práci, která je dle někoho potřeba.

Stejně jako všechny vyšší zájmy jsou absurdní. Byl by Tibet stále okupovaný, kdyby se zbytek světa nebál o vztahy s Čínou? Tolerovali bychom expanzi Islámu, kdyby arabské státy neměli ani kapku ropy? Nejsou vyšší zájmy ani vyšší dobro, je jen člověk, který chce být zdravý, najezený a součástí společnosti. Vždycky jsou tu vyjímky, zvláštní případy, zvláštní situace, ale od toho jsme lidé a máme rozum, abychom ho použili a zvážili, jak je řešit. Ne na všechno mohou existovát zákony a mezinárodní dohod, ne všechna data se dají vyhodnotit v pošítači nebo zařadit podle tabulek.

Mám představu o lepším světě, kde lidé dělají potřebnou práci, kterou si ovšem sami vybrali a kterou dělají poctivě a rádi. Kde se k člověku přistupuje jako k člověku a ne jako k číslu v databázi. Kde zločinci jsou potrestaní a lidé se nemusí bát, mají-li čisté svědomí. V mém světě není politika ani byrokracie. V mém světě věci přirozrně plynou v souladu s přírodou, aniž by byl bržděn pokrok a vývoj technologií. V mém světě se lidé řídí vlastní hlavou a srdcem. Přiznám se, že tam figurují i nějaké ty rozkvetlé jabloňové sady, smaragdově zelené pastviny a ovečky se zvonky na krku a ano, jsou tam i věnce ve vlasech a bezstarostné pohvizdování.

Otázka ale je, jestli je to vážně tak nemožné a divné. Jestli já jsem tak nemožná a divná. Protože narozdíl od toho našeho se mi ten můj svět alespoň nezdá tak nepochopitelný. není to Absurdistán ale Tramtárie. Je to všechno naivní, já vím. Stejně svůj život prožiju tady, někde na planetě Zemi, na základě rozhodnutí, které udělám jako mladý nerozumný žabec. Byla bych ale ráda, kdybyste o tom alespoň přemýšleli. Kdyby vám nebylo cynicky lhostejné a samozřejmé, že život prostě není fér. Přemýšlejte. Mohl by?

PS: K jádru problému jsem se nedostala, ale on vlastně ani jádro nemá. Tohle neměl být smysluplný článek, ale jen obavy, které se mi honí hlavou. To co mě skutečně trápí víc než menstruační křeče, ale o čem nemůžu před ostatními mluvit, ačkoli si často myslím, že před usnutím myslí na to samé. Tohle je moje pravda.

Lidé se na můj vkus příliš zabývají smrtí. Zdá se jim být mysteriózní, zajímavá, úžasná, jako něco, k čemu směřuje celý jejich život. A já to nějak nechápu. Smrt se mi nezdá zajímavá. Je to jako plácnout rukou do vypínače. Světlo svítí. Plác. Světlo nesvítí. Jak prosté. Ani nepostřehnete ten přechod, skoro žádný není. A umírání je stejně rychlé (pokud nepočítáte předcházející nemoc nebo cokoli dalšího, což je stále ještě součást života...dokud světlo nezhasne).

Není na tom nic vědeckého ani bůhvíjak zajímavého. Snad občas trochu poetického, absurdního, trgického nebo patetického, záleží na způsobu smrti. I ten je ovšem vlastně jen součástí života. Všechno od chvíle, kdy se začne embryo podobat tvorovi až po okamžik smrti, je náš život. Nikdo neví, je-li jich víc nebo jen jen jeden. Nikdo nemůže říct, co se stane, až umřeme. Je to jistě zajímavá otázka. Někdo věří v reinkarnaci, někdo v přeměny energie a věčný koloběh života (mrtvola, červi, kos, kočka, lidská radost...), někdo věří na nebe a peklo a určitě si lidé vymysleli děsivé spousty dalších teorií.

Plno lidí tráví čas tím, že přemítají, jak asi umřou a kdy to bude, co se stane potom, kdo jim přijde na pohřeb, co budou mít v rakvi na sobě. Jako by to nebylo jedno. Smrt je předmětem mnoha knih a v mnoha dalších se jen tak vyskytuje. Vsadím se že knížek, kde na nás někde vykoukne smrt, je asi tak stokrát víc než těch, kde se někdo nebo něco zrodí.

A přitom takové zrození to je mnohem zajímavější věc. Musí na to být dva a předchází mu celých třčtvrtěroku příprav a očekávání. A nabízejí se mnohem zajímavější otázky. Kým bude? Co ho bude bavit? kam se dostane? Co dokáže? Po čem bude toužit a o čem bude snít? Při pohledu na miminko vás jistě jako první nenapadne: Jak asi umře, chudinka? Ne. Nechtěla jsem být morbidní. Chtěla jsem jen poukázat na to, jak je to hrozně absurdní. Jak hrozně se lidé zabývají zrovna věcí, kterou prakticky nemohou nijak ovlivnit, nijak se na ni připravit, porozumět jí, učit se o ní, vysvětlit jí a pochopit.

Je tolik věcí, které by stály za prozkoumání. Tolik věcí, které by si zasloužily zájem a nedostává se jim ho. A ze všech těch věcí se lidé zabývají zrovna blbým okamžik, kdy se člověk přepne z režimu život do jiného neznámého. Snad každé náboženství má nějaký pohled na smrt a ani by to nebylo v očích věřících správné náboženství, kdybyb si snad trouflo přiznat, že netuší, co po smrti bude a že to ani nemá zájem odhadovat.

Není účelem mého zamyšlení vyvracet něčí přesvědčení o tom, co smrt je nebo není a co dělá nebo nedělá. Mám k víře druhých lidí velkou úctu a nedovolila bych si ji špinit. Jen mi přijde hloupé - ať už za jkýmkoli účelem - věnovat svůj život přípravě a myšlenkám na něco tak nicotného, krátkého a vcelku bezvýznamného jako je smrt. Protože smrt má význam pro ty, kdo ji vidí a zůstávají živí. Pro ty, kdo už umřeli, moc významu nemá. Ačkoli to nemůžeme vědět, ale jednou to přece zjistíme!

Je hezké vědět, že právě tohle je otázka na kterou dostaneme odpověď. Není to jako otázky: Proč zrovna já? Proč jsou pomeranče oranžové? A jestli existují mimozemšťané. Tohle je otázka na kterou s jistotou odpověď dostaneme. A dost možná nás zklame anebo potěší. Tak nebo tak, nemůže s tím nic dělat. Neexistuje způsob, jak získat odpověď dřív (sebevraždu nepočítám, je to také smrt). Tak proč? Proč proboha lidé hledají odpověď na otázku, kterou jednou dostanou, ale teď to nebude? Proč se neptají na něco jiného? Ptát se a hledat odpovědi je přece tak zajímavé a zábavné. Můžete se ptát na milion věcí a na milion věcí můžete hledat odpověď, tak proč se zabývat zrovna tou jedinou otázkou, která smysl nemá.

Budu stokrát víc obdivovat člověka, který obětuje celý život zjišťování, proč jsou pomeranče oranžové, než člověka, který stráví život v úvahách o smrti.

Není na tom nic divného, když budete víc přemýšlet o tom, že zítra upečete koláč než o tom, co je asi po smrti. Nečiní vás to méně hodnotnými bytostmi, méně filosofy ani méně chytrými. Naopak, dělá to z vás - alespoň v mých očích - ty nechytřejší lidi na světě.

Vrátila jsem se z hor a celou dobu vím, o čem přesně chci napsat článek. Chci napsat článek o letité válce dětí a bezdětných a o dětech samotných.

Poštěstilo se nám totiž s partou (teta, mamka, její kamarádky - nemůžu za to, je s nima sranda a taky je baví běžky), vzít si na pár nocí pokoje v jedné z těch větších horských chat v jednom městečku (nerada bych, aby se aktéři poznali).

Znáte to, malé pokojíčky, letitý nábytek, společná kuchyně pro celé patro a sprcha, které se přese všechnu skromnost a hrdinství trochu štítíte. První den a noc proběhly hladce. Druhý den, jsme se vrátili z běžek a už tam to nadělení bylo. Věděli jsme, že má přijet nějaká paní s dětmi. Z "paní" se vyklubali tři manželské páry a z neškodných "dětí" klubko krvežíznivých oblud.

Zjevně se cítili jako doma, jelikož tetínek odložil stud i kalhoty a vybalil si pivko zatímco roztomilé dětičky si bez bačkůrek hráli na chodbě.Večer jako obyčejně jsme plánovali takové "menší posezení u vína a tak." Bylo nám jasné, že s malými dětmi rodiče nikam do hospody nemůžou a tak jsme jim přemechali kuchyň a všechno si odnesly do prázdné a poněkud studené společenské místnosti. Jako obyčejně se to trochu protáhlo (mě asi do dvou, jak ostatním, to si nejsem jistá). Pointa tkví v tom, že byla sobota večer a šest dospělých ženských (no dobře, pět a jedna holka) se plížilo po schodech, ke svým pokojům po špičkách a téměř bez dechu, aby chudáky děti nevzbudily. Za každým cvaknutím kliky a zašustěním kartáčku na zuby jsme provinile ztuhly. Tatínek z vedlejšího pokoje nám laskavost vydatně oplácel burácivým chrápáním, za což ovšem samozřejmě nemohl (za to mohou sládci, potvory jedny svého řemesla znalé).

A pak byla neděle a bylo sedm ráno a děcka se rozhodla, že si budou hrát. Na zoo. Na výběh se slony. No dobře, pravda je, že ve skutečnosti vůbec nevím na co si hrály jen hádám. Ale znělo to tak. Asi do půl osmé jsem byla velmi příkladně trpělivá. Dětí bylo hodně a já chápala, že prostě není v silách rodičů udržet je na jednom místě a zticha jako pěny. Ani bych něco takového nechtěla. Po té půl hodině mi ovšem došlo, že to není ani tak vina toho, že jsou děti nezbedné a chtějí si hrát, jako spíš vina toho, že na ně rodiče prdí a ani je nenapomenou, natož aby se jimy zaobírali nějak výrazněji. A tak jsem vstala a šla jednu z maminek (všechny vypadaly stejně chápavě a řekvapeně - jak mohou někoho v neděli v sedm ráno na dovolené rušit neškodné děti) poprosit, jestli by si děti nemohli hrát jen malinko tišeji. Nakonec byl tedy aspoň chvíli klid, jelikož kdosi dostal geniální nápad, že by se třeba mohli zavřít dveře od pokojů s již nasnídanými dětmi. Nemohla jsem už totiž poslouchat mámino zlostné mručení pokaždé, když se děcka někam rozběhla, nebo když se ozvalo ukňourané "vejunko poj si hját." Nakonec se celé procesí vypakovalo a milostivě nám vyklidilo kuchyň, abychom se mohli nasnídat. A pokračovalo to donekonečna. Děti si dělaly, co chtěly a rodiče je nechali a zatímco my po večerech přizpůsobovaly svůj zhýralý životní styl potřebám robátek, ráno nás ti malí smradi budili s takovou vehemencí, až se člověk musel ptát, kdo je k tomu naved.

Postupně všichni poodjížděli a zbyla jen tříčlená rodinka, krásný asi tří nebo čtyřletý chlapeček a maminka s tatínkem, kteří se mu celí den střídavě nebo společně věnovali. A bylo ticho. Chlapeček byl takové malé zlato.

Vzhledem k tomu, že se mi hlavou během těch pár dnů honilo plno myšlenek typu "proboha, jestli takový haranty budu mít taky, nejsem si jistá, jestli je zvládnu nebít." na malý ošklivý okamžik mě dokonce napadlo jestli by nebylo lepší žádné nemít, než být někomu takhle na obtíž.

Teprve když tam zbyli jen ti dva s tím malým, mi došlo, že nejsou všechny děti stejné a že pořád platí ta stejná pravda. Že když se dětem někdo opravdu věnuje, jsou poměrně snesitelné i pro okolí, které sebou žádné nemá.

Nechci se rozplývat, jak mám moc ráda děti. Mám ráda jen některé a občas mě přítomnost většího mnoštví té chamradi pěkně rozčiluje. Pořád si ale myslím, že to není vůbec problém dětí, jako problém dospělých. Jak rodičů, tak těch, kteří děti buď nemají a nebo je už mají velké.

Problém rodičů je hlavně ten, že často nejsou moc soudní. Na některá místa prostě malé děti nepatří a dokud pro ně rodiče nemají hlídání nebo dokud nevyrostou, tak si rodiče zkrátka něco málo musejí odepřít. Luxusní restaurace nejsou pro prcky, a ačkoli je louskáček dětský balet, tak pětileté děti tam napatří. Není nejlpeší naápad brát je sebou na oslavy svých bezdětných přátel ani na sprotovní zápasy a odborné přednášky. Někteří rodiče asi chtějí předvést, že i s dítětem mohou stále dělat to samé, ale není to pravda. Rozumný člověk ví, že jsou prostě místa, kam děti nepatří, protože jednoduše ruší, nudí se a otravují nehledě na to, že z toho stejně nic nemají (co může mít roční dítě ze mše, jsem zkátka ještě nepochopila, ale zkazit ji dokáže spolehlivě).

Pro rodiny s dětmi je přece spoustu míst (možná ne tolik, kolik by bylo třeba, ale jsou). Mají spousty slev a jsou restaurace a hospůdky s dětskými koutky. Existují sjezdovky s malými vleky, a koupaliště, kde je dětem všechno uzpůsobené. Upřímně obdivuji nervy rodičů, kteří pustí svoje čtyřleté děcko z černé sjezdovky a zatímco ostatní lyžaři trnou hrůzou, že mu ublíží nebo že si ublíží samo, maminka s tatínkem jsou snad na to ještě pyšní, že se jim dítě nezabilo.

Na druhou stranu jsou zas místa, kde prostě s dětmi musíte počítat a je hloupé remcat a prudit unavené rodiče řečmi typu "uklidněte si to dítě," přičemž je to kolikrát řečeno stejným způsobem, jako když někho vybídnete, aby si po psovi uklidil hovínko. No a samozřejmě do obchodů a do tramvaje maminky někdy prostě musí i s dětmi a pokud je vyloženě nenechají házet housky po zemi a podrážet babičkám hole, pak nevidím důvod, aby je někdo okřikolval. Myslím, že samy maminky by byly radši, kdyby dítě zrovna v tu chvíli neječelo nebo se nesnažilo hrát si na psa.

Moc nechápu proč si obě dvě skupiny neustále dávají najevo, jak sjou lepší než ti druzí. Rodiče se donekonečna vytahují s hovínky, pinďourky, básničkami svých dětí, jako kdyby to bylo něco z čeho si mají šichni bezdětní sednout na zadek. Jako kdyby je považovali za ubožáky s nenaplněným životem, kteří ničemu nerozumí a nic nepoznali. Přezíravě se na ně dívají a každou i opravněnou stížnost přecházejí slovy: "Ale no tak, jaou to jenom děti." Jako kdyby to snad byla nějaká vyšší pravdy, která všechno vysvětluje a kterou ti hlupáci bez dětí nemohou nikdy pochopit.

Bezdětní pak zas jako natruc předvádějí své drahé botky, kravaty hodinky a nabité rozvrhy, plné důležité práce, mejdanů a báječných dobrodružných koníčků. Maminky jsou pro ně umolousané a tatínkové ušišlaní. Dívají se na rodiny jako na póvl, který zahodil svou svobodu, krásu a možnosti, proto, aby mohl přebalovat a otravovat jiným lidem vzduch. Zřejmě nepřemýšlí nad tím, že jejich rodiče to pro ně udělali, případně to komentují zhruba tak, že to fakt neni jejich problém.

Opravdu moc bych si vážila toho, kdyby si rodiče konečně uvědomili, že dítě není přívěšek na klíče a že ho nemohou brát všude a dělat s ním všechno a že se mu musí věnovat a ne ho někde nechat se plácat, ať má školu života.

Stejně tak bych si vážila toho, kdyby bezdětní kariéristé přestali házet zlými pohledy po každém dítěti, které v autobuse popotáhne nebo mu na koupališti na vteřinu zastíní slunce. Oni totiž nemají páru jaká je je to dřina a nejsou něco víc jen proto, že místo pastelek a sešitů kupují drahé večeře.

A rodiče zas nejsou něco víc, jen proto, že mají děti. Děti si totiž umí udělat kde kdo a nemusí se z toho hned dělat bůhvíjaká zásluha. Obdiv si zaslouží až ten rodič, který se svému dítěti věnuje tak, že se okolí necítí otrávené. A obdiv si zaslouží ten kariérista, který se nabídne, že dítě pohlídá než maminka vybere z bankomatu.

Moc ráda bych znala názory těch, co děti mají. Nechci jim křivdit a zajímá mě, jakou další situaci si vybaví.

Nečekáte doufám duchaplný článek. Ten totiž nemám v plánu, chtěla bych vám jen ukázat, jak dopadla moje nejnovější oběť. Chudák Tarja odnesla moje testování nové uhlové techniky. To přece vůbec nevadí, že nevypadá jako Tarja no ne? Tedy aspoň originál se jí nepodobá ani vzdáleně, když jí photofilter trochu dotvaroval čelo, není to nejhorší. Ovšem Tarja to není. Nevadí, šlo hlavě o stínování.

Éeeh, co bych tak napsala interligentního. Nic moc mě zrovna nenapadá. Tak příště, snad tohle příště nastane dřív než se mi to poštěstilo teď. Alespoň to pololetí už je uzavřené. Nevypadá to, že bych vyplodila ještě nějakou perlu, takže zatím naschlé.

Zase jednou přibyde portrét. Už jsem dlouho nepřidala žádné z těch malých kresbiček, ale nějak mi poslední dobou chybí inspirace. Zkoušela jsem portrét trochu jinak. Nikdy jsem ještě nekreslila Asiata, je to trochu jiné, zvlášť to že nemají nad očima ten kožní převis. Líbí se mi to, ale je zvláštní to kreslit. Mimochodem, chlapec, kterého jsem si vbrala je jihokorejský herec a je, hihihi, totally awsome (neviděli jste někdo Very Potter Musical?) Za necelý čtyři měsíce mi bude osmnáct, ale moc dospěle se necítím, ne že bych o to stála. Tohle je mnohem větší sranda. Mimochodem jeho jméno je se poangličtěně píše jako Gong Yoo, křestní je samozřejmě Yoo. Takže, voila...

Ještě jednou se vrátím k rozruchu kolem státního smutku. A ne, tentokrát nechci psát o smrti pana Havla ani o jeho pohřbu, ačkoli si myslím, že by z té vojenské části asi nebyl nadšený.

K napsání článku mě znovu přiměly komentáře na novinky.cz. Možná jsem hloupá, že se inspiruji takovými "blitkami," jak s oblibou říká moje maminka.

Pod články totiž i obdiovovatelé vyčítají panu Havlovi jednu věc. Já, jakožto zrozenec svobodného státu, to asi nemohu plně pochopit, ale přesto mi to nedá. V roce 89 se u nás odehrála Sametová revoluce. Světoznámá Velvet revolution byla nazvána sametovou, protože během jejího průběhu nikdo nezemřel. A právě tohle se mnoha lidem nelíbí. A nejsou to jen lidé, kteří revoluci zažili a měli právo na vztek a měli právo chtít zadostiučinění. Dokonce i lidé mladší, kteří zažívají pouze výsledky revoluce si myslí, že správná revoluce má být krvavá. Jak pod článkem poznamenal jeden diskutující "měli se všichni koumouši houpat na kandelábrech."

Ano možná to nebyla revoluce v pravém slova smyslu a vlastně přišla, až když bylo téměř jisté, že se nemůže pokazit. Ale to jak proběhla a to že nikdo - vůbec nikdo - nezemřel. To je přece úžasné ne? Alespoň já jsem si vždycky myslela, že když se podaří prosadit něco dobrého bez prolité krve, je to obrovské vítězství. Pochopitelně to tak nejde vždy, někdy je to třeba a někdy se to bez obětí neobejde, ačkoli tuhle pravdu uznávám jen velice nerada. Jsou boje a revoluce, kdy je třeba se do toho vrhnout se zbraněmi, ale někdy to jde i bez nich.

A to do té doby nikdo nevěděl. Na celém světě netušili, že něco tak závažného jako státní převrat se dá provést bez obětí. A pak najednou se ukázalo, že jedna malinká země uprostřed Evropy to dokázala. Jejich zbraněmi byli klíče a květiny a jejich bojový pokřik byl zpěv.

Když není třeba obětí, proč nějaké dělat? Má smysl obětoval lidský život jen proto, aby to byla "pořádná revoluce?" Nezlobte se na mě, ale s tím já nikdy nebudu souhlasit. Mít tu možnost ušetřit všechny životy, proč ji nevyužít. Je to jedno z těch největších a nejklišovitějších klišé, ale tím, že necháme nepřítele žít, mu ukazujeme, že jsme lepší než on. Asi by ničemu neuškodilo, kdyby se tenkrát pár exemplářů na těch lampách zhouplo. Jenže zatímco oni by to už měli za sebou a nic by je netížilo, po nich by tu zůstal člověk, který má na rukou krev, ačkoli to nebylo nutné. Možná to zní děsně, když to píšu jako Jirásek pověsti, ale koneckonců je to pravda.

Je to jedna ze zlomku věcí na něž jsem z našich moderních dějin hrdá a nikdo mě nepřinutí litovat sametovosti naší revoluce. Protože ukázat celému světu, že to jde bojovat s kytkou v ruce, to není malá věc. Kéž by mohli být takhle nenásilné (nebo alespoň skoro) všechny podobné převraty, revoluce a další velké změny.

Myslím, že nebude potřeba znovu opakovat, jaký Václav Havel byl a co pro nás všechno udělal. Koneckonců byl prezidentem déle než dvě volební období a já si nevzpomínám, že by si někdo zazanamenáníhodný stěžoval. Samozřejmě se u příležitosti jeho úmrtí všechno přehání, více se o něm mluví a v duchu hesla "o mrtvých jen v dobrém" všechna média vyzdvihují pouze jeho kvality. Já věřím, že dokonalý Václav Havel určitě nebyl, ale myslím, že kdyby jen letmo nahlédl do některé z těch příšerných diskuzí na novinky.cz nebo některém podobném serveru, asi by nevěřil vlastním očím. Protože to byl velmi hodný a tolerantní člověk, pravděpodobně by se nezlobil a nejspíš by ani nelitoval toho všeho, co pro náš stát udělal. Jen velmi nerada právě teď píšu "náš" stát. Dělá se mi totiž trochu špatně z toho, že bych ta tupá bezcitná telata, která pod zprávami o jeho smrti citují Milouše Jakeše, měla nazývat svými spoluobčany. Protože je sice možná pravda, že na osobnosti jako právě Havel být hrdí můžeme, ale smutnou realitou zůstává, že těch remcajících hovad je tu víc.

Nebudu se rozohňovat nad komunistickými žvásty o tom, jak hrozný lhář, rozvraceč, zloděj, kriminálník a lenoch to byl. Zaprvé takovým nesmyslům nemůže nikdo rozumný věřit a nerozumným nic vysvětlovat nebudu. A za druhé se nechci snižovat na jejich úroveň, ačkoli věřte tomu, že bych někomu z nich velice ráda a hezky od plic pověděla, jaká jadrná česká slova se mi při pohledu na něj honí hlavou. Ale pokud jim to nemůžu říct do očí, nechám to být. Koneckonců, oni, kteří by to také panu Havlovi do očí neřekli, by něco takového nejspíš ani neunesli.

Spokojím se jen s tím, že pokud ho někdo označuje za lháře proto, že původně nechtěl ČR v NATO a potom změnil názor, pak by měl možná zvážit, jestli on sám není stejný lhář, když ve čtyřech letech tvrdil, že bude popelářem a teď studuje ekonomku. Možná mám trochu pokřivené vnímání světla, ale vždy jsem si myslela, že změna názoru na základě nových skutečností není totéž co lež a že na ni má každý právo. O tom, že nepracoval (pracoval v pivovaru a také jako kulisák, nehledě na to, že vězni se za socialismu nijak moc nenalenošili)a že zničil Československo (které už podle názvu tvořili dva státy a bylo jen otázkou času, kdy se budou chtít rozdělit) snad ani víc psát nemusím. Navíc, těžko by prezident mohl jen tak říct, tak a od zítřka už se Slováky nepečem. Nebyl to on, kdo státy rozdělil, což jde koneckonců těžko. Měli jsme totiž Demokracii a tudíž o takových věcech jeden člověk rozhodovat nemohl. I tak nepovažuju Slovensko za cizinu, ale za jakýsi sesterský stát - rovnocený ale nikoli cizí - proto mi přijde nemístné tvrdit, že něco rozvrátil.

Co mě ovšem rozčiluje a zároveň rozesmutňuje a čemu také nerozumím, jsou další z těch reakcí.

Tak třeba mnoha lidem připadá divné, že by měla mít "soukromá osoba" státní pohřeb. Nějak moc nechápu, co je na tom, že byl někdo třináct let prezidentem, soukromého. Nehledě na to, že Havel nebyl ledajaký prezident, ale prezident, který se nemalou měrou zasloužil o to, že žijeme, jak žijeme. Možná se totiž nemáme vyloženě královsky, ale kdybychom začali trochu srovnávat, asi bychom nakonec dospěli k tomu, že naprostí bídáci a nuzáci asi nakonec přece jen nejsme. Nevím kolika z vás by přijel na pohřeb americký prezident, ale cosi to o "soukromosti" Havlovy osoby vypovídá. Popravdě mě třeba ani na okamžik nenapadlo, že by státní pohřeb mít neměl.

Taky mi přijde tak nějak zvrácené, že mu lidé vpodstatě vyčítají, že si dovolil umřít před Vánocemi. Jako by si snad kvůli tomu nemohli dát kapra se salátem. Státní smutek stejně nepřipadne na svátky, ale pouze na všední dny a naše soukromé životy nijak výryzně nezasáhne, nikdo vám přece nediktuje, že musíte až do Silvestra šeptat a chodit v černé. A jak poznamenal jeden z mála rozumných diskutujících: Vánoc bude ještě plno, ale Havel byl jen jeden. Co sakra komu může vadit na třech dnech z 365ti. Nikdo vám nebrání slavit si Vánoce, jak je libo. Smutek do nich nezasahuje, ale uznejte, že by zřejmě bylo divné, kdyby žádný nebyl.

Nějaká paní se také kousavě ptala, jak má asi vysvětlit dětem, že nebudou pohádky. Hrozně by měl zajímalo, jak by jim vysvětlila, co se stalo prababičce, že už není. To před svými dětmi odmítá mluvit o smrti? Nebo snad nedokáže vysvětlit pětiletému dítěti, kdo je to prezident a proč je důležitý. Nehledě na to, že pohádky Možná nebudou jen v pátek a to ještě ani nejsou Vánoce. A pak, vysvětlete mi, proč teda těm dětem místo toho nějakou nepřečte nebo s nimi nejde ven. To je jí jen líto toho jednoho dne, na který mohla děti šoupnout k televizi a mít od nich pokoj?

Koneckonců se v tom zase tak šťourat nemusím. Ne že bych chtěla znevažovat něčí názor, ale nějakej Pepa ze Lhotky, kterej ani nedodělal střední školu si může u piva plácat, co chce, ale nic to nemění na tom, že na Pražský hrad přicházejí kondolence ze všech koutů světa a že vedle slov prezidentů o Havlově velikosti, jsou Pepovy kecy asi jako ňafání ratlíka. Otravné ale úplně bezvýznamné.

Přeci jen ale musím myslet na to, co by na to Havel řekl, pokud by vůbec něco řekl. Jestli vůbec, tak laskavý a optimistický člověk mohl tušit, že existují lidé tak plní zloby. Lidé, kteří i díky němu mají svobodný přístup k internetu a mohou si bez problémů zajet do Německa pro nové boty. Možná by řekl, že toho nelituje, že je to jen daň za demokracii, protože nic není zadarmo. Možná by řekl, že to tak nemyslí, že jen nevědí, co na to říct. Ať už by to bylo cokoli, předpokládám, že by to bylo plné laskavosti, pochopení a odpuštění a možná by v tom byl skrytý i nějaký vtip. Předpokládám ovšem, že ti kterým by to bylo určeno, by stejně nepochopili.

Zdá se vám to naivní? Možná hloupé? A přišlo by vám to tedy lepší obráceně. To je optimismus a víra v dobro snad nějaká slabost? Obdivovali byste člověka, který hlásá, že máte lhát, až se budou kopce zelenat a všechny kolem máte nesnášet? Asi ne. A vidíte. Přesto se spousta "malých" zlých a závistivých lidí řídí heslem:

Snad by mohl někdo z těch internetových "hrdinů" zapřemýšlet nad tím, jestli chce skutečně házet špínu na někoho, jehož politikou byla pravda, laskavost, tolerance a optimismus. Protože možná se vám to zdá jako slabost, ale on by se nezlobil, jen by se shovívavě usmál.