Tak já tedy pomalu půjdu...

Pátek v 17:08 | Lennroe |  Osobní
Musím se přiznat, že si na svém vlastním blogu připadám jako taková ta otravná návštěva. Znáte to, přijde návštěva, kterou sice rádi vidíte, ale poté, co jste si dali kávu a zákusky, vyčerpali všechny možnosti občerstvení, dochází vám pití a blíží se doba večeře a oni pořád ještě sedí na vašem gauči a nemají se k odchodu. A když se konečně zvednou, ještě stojíte půl hodiny v předsíni a když pak vypadnou, místo radosti, že vás konečně zas někdo navštívil, si přísaháte, že už nikdy nikoho na návštěvu nepozvete.
Tak nějak poslední článek byl ten novoroční. Z roku 2015. Takže jsem tu rok a půl nebyla. Tak nějak tu sedím na svém blogu a nemám se k odchodu. I když vím, že pravidelně už asi blogovat nebudu a došlo mi "občerstvení", tak jako ta návštěva se prostě nemám k tomu se zvednout a rozloučit. Představa, že jednou píšu poslední článek na svůj blog jako nějaký epitaf se mi tak nějak příčí.
Problém není ani tak v tom, že bych neměla o čem psát jako spíš, že mám málo času ai když článek rozepíšu, nikdy ho nepublikuju. Moje složka rozepsaných je narvaná články. Je docela legrace to číst, co se mi v průběhu posledních let honilo hlavou, možná vám sem někdy hodím úryvky, jestli se odhodlám složku promazat.
Chtěla jsem na svou nečinost navázat rovnou novým článkem, ale tak nějak je mi hloupé sem po roce a půl vtrhnout a publikovat článek o hovorové němčině, korejské kosmetice nebo bullet journalu. A tak jsem si řekla, že to nějak proložím. A Aby to nebyla taková nuda, ukážu vám nějaké fotky za ten rok a půl, abych vám ilustrovala, co se dělo. (A abych článek nějak umělě protáhla, že :D) Takže... Připravit a jdem na to.
V létě 2015 se nám ještě podařilo sejít se v plné sestavě na Festivalu Fantazie v Chotěboři, od té doby s tím trochu bojujem. Čtyři náramky jsou moje, nevěděla jsem, jestli pojedu, takže jsem si kupovala lístek každý den ráno.
A jedna zářijová z Volksfestu v bavorském kroji na bavorském traktoru.
V březnu 2016 se nám s přítelem narodilo miminko. Psí miminko samozřejmě. A dostal jméno Samson. Jestli jsem si do té doby myslela, že jsem si už v životě užila spoustu srandy, se Samsonem jsem teprve poznala, co to sranda je.
A miminko rostlo...
... a rostlo
... a nepřestávalo.
Oslavili jsme vánoce místo bytu už v domečku s pořádným pečeným kuřetem v duchu toho, že na Vánoce nemusí být žádne tradiční jídlo, na Vánoce má být něco, co máme rádi.
A tak přišel rok 2017.
A na závěr tedy jedna ze "současnosti".

Tímto se zatím loučím, ale slibuju, že se zase ukážu. Kdy to nevím, ale mě to zkrátka nedá, jsem prostě jako ta návštěva, co se z toho gauče nezvedne a nezvedne a když konečně vypadne, máte ji tam další neděli zas. Tak zatim nazdar.
 

Cena sexu

9. ledna 2015 v 23:42 | Lennroe |  Zaláskovaná
Už delší dobu mi tohle téma leží v hlavě, nevěděla jsem ale, jak ho správně uchopit. A pk v přívalu zoufalství, jsem prostě zadala do googlu dotaz, který se mi občas chce zakřičet do světa: "Co je sex?" Dva články, které mi Google vyplivl, mě skutečně inspirovaly.
První článek je o ženě, kterou svedl ženatý soused a poté, co nevěra praskla se on vrátil k ženě a za tu špatnou byla pochopitelně single sousedka, kterou pak nenáviděla celá vesnice a vše se uklidnilo teprve, když se k ní zpátky nastěhoval bývalý patner.
Druhý zdroj je internetová diskuze, kde se maminka asi osmileté holčičky ptá, jak jí má vysvětlit, co je sex.
A tak si kladu otázku. Kdybych já měla někomu absolutně nezasvěcenému vysvětlit, co je vlastně sex, co bych řekla? Jako gymnazistka dovedu pochopitelně vysvětlit celou biologickou stránku. Jako čtenářka erotické literatury a sexuálně aktivní mladá žena dokážu popsat a vysvětlit mnoho praktik a úchylek. Jako čtenářka romantické literatury dokážu sna dobstojně vysvětlit, co je láska. Nicméně, jak bych vysvětlila význam a hodnotu sexu, nevím.

Než začnu psát o sobě, zkusím se nejdřív podívat na různé pohledy, které má společnost na význam a hodnotu sexu.

Sex jako projev lásky
Je asi nejhezčí názor, já sama si ho bohužel neuchovala dlouho. Podle tohoto přístupu spolu lidé mají sex pouze z lásky, sex je jejím projevem a lidé ho provozují proto, aby druhému svou lásku ukázali a uspokojili ho. Naštěstí stále existuje mnoho lidí, kteří tento přístup mají a sex bez lásky by snad ani nemohli mít. Myslím, že pokud někdo má to obrovské štěstí, že mu tento pohled vydrží celý život a zažije tedy jen sex z lásky, může se považovat za jednoho z vyvolených, šťastných lidí. Některé aspekty sexu možná nezažije, ale také tím o mnoho nepřijde. Koncept sexu pouze z lásky je něco, na co bychom nikdy neměli zapomínat nebo to zavrhovat, přestože třeba sami tento model nezastáváme.

Sex jako způsob výroby dětí
To je myslím myšlenka, která přestože je naprosto prapůvodní, u lidí nikdy tak docela neplatila. Ačkoli ji církev i v dnešní době prosazuje a jsou skutečně lidé, kteří se jí drží. Pokud je to v rámci prvního bodu, tedy že se lidé milují a proto spolu mají sex a přirozeným důsledkem toho jsou děti, nemám v zásadě nic proti. Pokud bez ohledu na to, tedy "Mějme sex, pouze za účelem reprodukce", pak mi to připadá poněkud zvrácené.

Sex jako platidlo
Ačkoli to není právě hezké, je to velmi častý způsob. Obzvlášť, ale ne výhradně, u žen. Pravda je taková, že peníze a sex (případně další platidla) hýbou světem. Kdo je má, má moc. Tak to bylo, je a bude. Ať už žena používá sex se svým partnerem k tomu, aby dosáhla toho, co chce (nových bot, dovolené, usmíření...), ve vztahu k ostatním mužů, aby se dostala, tak kam chce (povýšení, přístup do určitých polečenských kruhů, vytažení z maléru) nebo ho rovnou prodává výměnou za peníze jako prostitutka. Sex je často využíván jako prostředek moci. Neříkám, že je to správné nebo špatné, říkám, že se to děje.

Sex jako zábava
V poslední době velmi rozšířený způsob, sex je něco jako posezení u kávy, kino nebo diskotéka. Stejně jako u předchozího bodu, neříkám, že je to správné nebo špatné, říkám, že je to častý přístup. Pravda je taková, že sex nic nestojí a může ho mít skoro každý. Je jedno jestli jste zadaní nebo ne. Venku prší, v televizi nic nedávají a vám se nikam nechce, co tedy budete dělat, mít sex s partnerem. V takové situaci je to skutečně forma zábavy. Z pohledu singles je to zase trochu jiné, nicméně koncept nezávazného sexu tu je, mnoho lidí je s ním srozuměno a pokud chcete můžete se tímto způsobem bavit stejně jako jiní hrají počítačové hry, chodí drbat do kaváren, případně společensky pijí nebo hrají hazardní hry.

Sex jako dobrodružství a koření
Flirtování, svádění, objevování, vlastní a partnerovo uspokojení - to všechno je napínavé a velmi příjemné. Celý ten proces svádění a následného sexu je velmi vzrušující, osvobozující, naplňující a uspokojivý. Můžeme říci že v tomto případě je účelem i hodnotou sexu, sex samotný.

Sex jako terapie
Máte pocit, že jste ošklivý, nikdo vás nemá rád, jste neúspěšní, po těžkém rozchodu, naštvaní, bolí vás hlava nebo máte pocit, že váš život nikam nevede? Sex pomáhá. Skutečně je to tak. Druhá otázka je, jak často a jakým způsobem člověk terapeutický sex vyhledává a jestli v něm vidí i něco jiného než prostředek úlevy. Sex totiž problémy neřeší, pouze je dočasně mírní.

Sex jako způsob života
Jsou lidé, kteří mají sex tak často a z tak malicherných důvodů, že se pro ně postupem času stane samozřejmostí a neumějí si to bez něj představit. Proto už také nijak zvlášť nepřemýšlejí nad tím, z jakého důvodu sex vlastně mají. Stane se pro ně přirozenou součástí žívota, asi jako jídlo nebo spaní. Prostě mají sex bez ohledu na okolnosti. Tečka. Téměž u každého člověka, kterého znají si už někdy položili otázku, jestli by sním něco mohli mít. Sex mají pokaždé, když se jim naskytne příležitost a každá novinka, každá fantazie, každé vyprávění je pro ně výzvou. To musí zkusit taky. Sex se pro ně stane sportem a koníčkem a výživou. Hodnotu a význam už žádné nemá. Nemusím podotýkat, že je to především záležitostí singles a spíše mužů než žen.

Sex jako povinost
Tak jako je samozřejmý sex doménou svobodných mužů je sex z povinosti doménou zadaných žen. Většinou jsou to ženy, které nikdy neměly štěstí na partnera, který by je skutečně vzrušoval a nebo měly v posteli samá trdla a zkrátka si zvykly na sex jako na něco nezajímavého, často nudného a občas i nepříjemného a otravného, co je ale zvykem dělat a pokud si chtějí udržet vztah a všechny jeho výhody, dělat to občas musejí. Není tak výjimkou, že je žena ve vztahu s člověkem, kterého nemiluje, jen aby nebyla sama a má s ním sex jen proto, aby o ten vztah nepřišla. Tak jako předchozí případ, je to poměrně smutné a bohužel ne neobvyklé.

A co z toho je tedy vlastně správně? Zdravý rozum nám velí, že první možnost. Jenže je to vážně jediná správná odpověď? Je jasné, že skoro každý z nás si přeje najít v životě toho pravého/tu pravou. Jenže to je skutečně třeba hledat, málokomu spadne láska jen tak do klína, někdy se zmýlíme a musíme začít hledat znovu. Znamená to, že každý kdo zrovna není zamilovaný má držet celibát? Ovšem proč, kdž sex může být příjemný, ba dokonce skvělý, i když zrovna zamilovaní nejsme. Nelhedě na to, že si myslím, že dospělý člověk prostě čas bod času potřebuje mít sex, aby byl duševně i tělesně naprosto v pohodě.
A co sex jako terapie nebo platidlo. Zdravý rozum nám opět říká, že je to špatně. Ovšem nemusí to tak vždy být. A vyprávějte o tom lidem, kteří díky tomu, že se vyspali se správným člověkem dostali práci svých snů, někomu pomohli, dostali se z maléru, lidem, kterým jeden náhodný sex napravil pochroumané sebevědomí nebo vytáhl je z porozchodové deprese. Takového rozhodnutí zkrátka nemůžete litovat, ačkoli na něj třeba nejste bůhvíjak pyšní. Zvlášť pokud ten sex byl ještě ke všemu dobrý.

Už z toho, že vůbec píšu takový článek, vyplývá, že já vyhraněný postoj nemám. Na jednu stranu pro mě už dávno ztratil to pozlátko něčeho, co lidé dělají z lásky, přesto ovšem stále stojím za tím, že zamilovaný sex je nejhezčí, ne nutně nejlepší, ale nejhezčí. Vzhledem k tomu, že jsem už téměř dva roky nezadaná, mám momentálně sex většinou pro sex samotný, trochu jako zábavu, trochu pro vlastní uspokojení, trochu z potřeby po naprosté blízkosti. Nepovažuji to za špatné, dokud je člověk opatrný a alespoň trochu zdrženlivý, ovšem doufám, že to také není napořád, nechci totiž, aby pro mě sex úplně ztratil význam a zařadil se na seznam rutinních činností. Protože i přesto, že se tím třeba teď zrovna sama neřídím, myslím si, že sex by měl být především záležitostí vztahovou a to ne z povinosti, protože to ke vztahu patří ale měl by mimo jiné tvořit právě to pouto mezi dvěma lidmi, kterým takový vztah je.
A co vy? Přemýšlely jste vůbec někdy nad tím, jaký význam a jakou hodnotu pro vás má sex? Kam jste a nejste ochotni zajít?

Zavřete oči, odcházím...

2. ledna 2015 v 1:52 | Lennroe |  Osobní

...Váš rok 2014

Už jsem to zažila dvacetkrát. Celý rok se za něčím ženete, o něco se snažíte a pak je 31. prosince, přijde půlnoc, všechno se na moment zastaví a pak to přijde nanovo.
Tento rok byl náročný a prima, za dva měsíce, to bude rok, co jsem se sbalila a odešla do Německa. Schierling je pod sněhem a je nádherný. A já, přestože jsem se nestala milionářkou, nemám pořádný byt, auto se mi rozpadá a chlapa taky vlastně nemám, jsem spokojená. Ušla kus cesty, jsem hezčí, šikovnější, rozhodnější, odvážnější a o rok zkušeností a pár dobrých přátel bohatší.


Za minulý rok jsem se toho strašně moc naučila. Poučila jsem se o hodnotě přátelství a o tom, že se vyplatí být laskavá, upřímná, otevřená a ochotná, ačkoli to občas může vypadat tak, že člověk jen rozdává a nemá nic na oplátku ve zkutečnosti tím jen získáváte.
Naučila jsem se nikoho nesoudit a nebýt na ostatní tak tvrdá. Jsem přesvědčená o tom, že většina lidí se snaží žít svůj život, jak nejlépe dovedou a často to není jednoduché a proto je důležité mít pro druhé pochopení. pokud s nimi nesouhlasíte, můžete se je alespoň snažit pochopit a pokud je nedokážet epochopit, měli byste je alespoň nachat žít.
Naučila jsem se, že absolutně nestojí za to snažit se, aby vás měl každý rád a snažit se mít každého rád. Jsem jaká jsem a snažím se žít a jednat podle svého nejlepšího svědomí a podle svých přesvědčení a když mám někoho ráda, tak upřímně a doopravdy a když někoho ráda nemám, tak se jím prostě nezabývám. Na věci jako zášť, závist, žárlivost, nenávist a odsuzování je mi líto plýtvat energií. Stejně tak už se nesnažím, aby mě měl každý rád, smířila jsem se s tím, že vždycky budou lidé, kteří mě rádi nemají a je to jejich svaté právo. Občas se bohužel stane, že vás nemá rád někdo, koho vy sami rádi rádi máte. Naučila jsem se v takových případech najít určitý střed, dotyčného nepřestanu mít ráda ovšem klidím se mu z cesty a udržuji si odstup, ale nesnažím se ho získat.
Naučila jsem se lhát a intrikařit. Nikdy jsem to neměla ráda, jsem přímý člověk, nerada něco přestírám, nerada lžu a nerada složitě spřádám plány, ale naučila jsem se, že někdy je to tak prostě lepší. Jsou lidé, kteří si přejí, aby se jim lahlo a jsou situace, kdy je jednodušší předstírat a podvádět a tak jsem se to naučila. Je to životní dovednost jako každá jiná.
A konečně, nasbírala jsem pár zkušeností v oblasti kam obvykle nikoho nezveme, takže se ze mě stala poměrně zručná milenka, na což jsem, ať to vyzní jakkoli celkem hrdá. Navíc jsem se i naučila víc o sobě a sama si dokážu všechno od flirtování a po sex samotný líp užít.

V novém roce bych se ráda naučila pár dalších věcí. Chtěla bych především posílit svou vůli jelikož vytrvalost a důslednost se mi vždy vyplatila, dosud se mi ale jen v málo věcech podařilo být skutečně vytrvalá a důsledná. To bych ráda zlepšila. Chtěla bych skutečně udržovat pořádek a uklízet pravidelně a ne ve stresu před návštěvou nebo až ve chcíli, kdy je to fakt neúnosné. To samé s řešením úředním záležitostí, s danými sliby a se svými plány.
Rozhodně bych se ráda naučila dochvilnosti, už jsem se sice hodně zlepšila, ale stejně mi to stále znepříjemňuje život, vždy mám dost času a pak najednou všechno řeším a všude dobíhám za pět minut dvanáct.
Chtěla bych se naučit používat všechny ty ženské vychytávky, kterými my dámy disponujeme a které mě do teď tolik nebraly. Chtěla bych se naučit pěkně se česat, líčit, lakovat si nehty, oblékat se, pohybovat a vyjadřovat jako správná žena. Stále si sice stojím za názorem, že to není moje a že jsme radši měla bt chlap. Nicméně vzhledem k tomu, že chlap nejsem, musím se naučit bojovat zbraněmi, které mám, ačkoli mě to nijak zvlášť netěší.
A když už jsme u toho učení tento rok bych chtěla věnovat tomu, že se skutečně začnu vzdělávat a připravovat na své budoucí povolání. Ať už tedy zůstanu u fyziky nebo pak půjdu od září na technickou školu nebo se začnu učit u firmy (o německém systému "učení se něčím" v dohledné době napíšu), rozhodně se chci konečně začít orientovat směrem, který mě zajímá a baví, tedy technika a získat odborné znalosti.
Chci se znovu vrhnout na svou velkou zálibu, kterou jsou jazyky, což znamená neustále pilovat a cvičit němčinu a angličtinu, zvládmout konečně základy rumunštiny a korejštiny a možná i začít svůj projekt, online učebnici češtiny pro cizince. A taky se trochu věnovat teorii výuky jazyků. Je to čistě hobby, ale i přesto.

Myslím, že to by docela stačilo. Abych to nějak ukončila, všem vám do nového roku přeji hodně splněných snů a dosažených cílů, hodně šťastných okamžiků, dobré přátele, hodně lásky a samozřejmě štěstí a zdraví, toho je vždy třeba. A všem váhajícím přeji, aby se pro ně rok 2015 stal rokem, kdy udělali ten první velký krok, ať už míří kamkoli.

 


Co je nového?

13. prosince 2014 v 6:40 | Lennroe
Asi jste si všimli, že se na blogu něco změnilo, sice s designem ještě nejsem hotová, ale to hned přijde a já vám zatím povím, co se vlastně děje. Jak jste možná v poslední době pochytili, v mém životě se toho mnoho změnilo a jelikož už nehrozí, že by můj blog mohli číst lidé z mého okolí a z autorského klubu jsem nadobro venku, rozhodla jsem se, že konečně blog přeměním do podoby, ve které ho chci mít a budu publikovat, to co chci. Píšu koneckonců stejně především pro sebe. Navíc, když jsem blog zakládala, byla jsem v podstatě malá holka, sama jsem se teď musela podívat, bylo mi něajkých čtrnáct nebo patnáct a měla jsem úplně jiné představy a blog byl pro mě celou tu dobu poměrně důležitý. Nyní mi táhne na jednadvacet a stala se z mě mladá žena, která hledá své místo v životě a má úplně jiné starosti než děvče, které před více než pěti lety blog zakládalo.
Nicméně mám svůj blog ráda, zvažovala jsem založení nového, ale k čemu? Na tomhle je kus mé minulosti a kus mého já a nemusím se schovávat. Ušla jsem kus cesty a nyní měním směr, to ale ještě není důvod začínat hned novou cestu.
Největší změnou jsou nové rubriky, ještě pro ně nemám jména, zatím jsem je označila jen pracovně obrázky.

Pod pivy s německým přípitkem "Prost!" se bude skrývat rubrika ve které bych chtěla dál pokračovat ve svých úvahách o společnosti, stereotypech, mezilidských vztazích, multikulturalitě a tak dále.
Pod obrázkem srdíčka s nápisom v Bavorštině "I mog di", což znamená, mám tě rád, bych ráda pokračovala v tom, co dosud na blogu převládalo, tedy kresbičkami, fotkami, příležitostně třeba povídkou, videem, článkem o tom, co mi připadá zajímavé nebo se mi líbí, zkrátka rubrika o běcech, které má ráda a které mě těší.
Pod preclíkem se ukrývá rubrika zbrusu nová, jazyková. Protože žiji v cizí zemi, mluvím plynule dvěma jazyky, další dva jazyky se učím a cizí jazyky mě zajímají jako takové, myslím si, že mám co říct a že bych teoreticky mohla třeba i někomu pomoct.
Wolpetinger (jo, to je ten divný zajíc) ukrývá mou hermioní stránku, tedy chytré a informativní články, později případně formality, které se budou týkat studia a života v cizí zemi. Zkrátka všechny chytré kecy, které budu považovat za dostatečně chytré na to, abych je vypustila do světa.
A konečně Lederhosen (ty kalhoty s kšandama) ukrývají další novou rubriku a to rubriku deníčkovou, především o všem, co se týká mužského pokolení. Jelikož, co si budeme povídat, co taky může hýbat světem jednadvacetileté holky víc než chlapi.

To jen abyste se tak nějak zorientovali. Jinak v nejbližších dnech se pokusím dát dohromady ten design, tak aby získal konečnou funkční podobu a konečně publikuji článek, který už na to dlouho čeká a sice článek o tom, že často pro oči nevidíme a že jak řekl Brumbál, nemáme jen prodlévat ve snách a zapomenout žít a že to největší dobrodružství často začíná právě ve vašem obýváku a ne za devatero horami a devatero řekami. Tak se zatím mějte děcka.

Last man standing

13. května 2014 v 19:42 | Lennroe
Možná si pamatujete, že dřív jsem hlavně kreslila. To mě nepřešlo, kreslím a čmárám pořád a zrovna nedávno jsme před odchodem do práce stvořila něco, co pro změnu vypadá docela reprezentaticně, tak jsem si říkala, že pro jednou necháme těch nekonečných canců a koukneme se na něco docela jednoduchécho. Last man standing, jinak než anglicky to pojmenovat nemůžu, to prostě nesedí, nebo možná nestojí, já už nevím. Nic dalšího k tomu myslím nemám, nemusí být v každém článku román na pokračování, že?

Někdy občas znamená nikdy

9. května 2014 v 20:49 | Lennroe
Nevzpomenu si kolikrát už jsme z úst starších lidí slyšela, že my mladí máme dneska tolik možností. A je to pravda, člověk může dělat, na co jen pomyslí. Ale přeci máme životy jako podle kopíráku, škola, přítel/kyně, zaměstnání, rodina, vlastní bydlení, auto a občas dovolená. Největší dobrodružství je zapsat se do nového kurzu nebo odjet na pár týdnů na stáž nebo studijní pobyt, ale hlavně se zas pěkně vrátit. A možnosti postávájí kolem, mávají na nás a volajím skáčou nám samy do cesty a my jim uhýbáme, obcházíme je, necháváme je pro někoho jiného, s některými se krátce pozdravíme, s některými zajdeme dokonce na kávu, ale většinou se pak se všemi zas rozloučíme s tím, že je určitě potkáme ještě někdy jindy, až se to bude víc hodit.
Abych nechodila kolem horké kaše, víc hodit se to už většinou nikdy nebude a tak necháváme všechny možnosti klouzat mezi prsty a utěšujeme se tím, že je přece skvělé, že jsme ty příležitosti vůbec měli a že kdybychom jen byli chtěli, mohli jsme teď být tam a tam a mít to a to, ale ono se to zrovna nehodilo. Tak snad někdy jindy. Myslím, že moje maminka vůbec netuší, co udělala, když mi při našem posledním setkání mezi ostatními věcmi podstrčila i časopis Žlutý, takový ten, co dávají v autobusech StudentAgency. Chtěla, abych si tam přečetla jeden článek o chození po žhavém uhlí, pravděpodobně mi měl pomoci rozhodnout se, že se vrátím do čech a vystuduju koreanistiku. Já si ale přečetla jiný článek, který s tématem naprosto nesouvisí, ale zato obsahuje skvělé moudro jednoho starého pána a sice, že "někdy potom" často znamená "nikdy".
A tak to je, možnosti se nám samy nabízejí, ale když je jednou odmítneme podruhé už přijít nemusejí. Maminka říká, že studovat v zahraničí mohu kdykoli potom, že možností je tolik, a to má pravdu, ale co když kdykoli potom v tomhle případě zrovna znamená nikdy a já budu za pět let vystudovaná koreanistka, která bere dvacet hrubýho za to, že v nějaký firmě překládá návody k použití a nad nimi přemýšlí, kolik možností měla a jestli bylo dobře, že strávila pět let v Praze studiem filologie, když měla možnost zůstat v Německu a studovat v Regensburgu fyziku a dělat pak něco výjimečného, co třeba lidstvo někam posune.
Pokud tedy nějakou možnost, která se nám nabídla vážně zvažujeme, je to signál, že teď je pro ni ten správný čas a ten už nemusí znovu přijít, takže bychom se měli rozhodnout tady a teď a jít do toho. I když to znamená, že zadní vrátka nadobro zarostou křovím a nikdy už nepřijde možnost vrátit se zpátky, odkud jsme vyšli.
Zní to děsivě. Nikdy. Ale pravda je taková, že ať už nějakou příležitost rovnou zavrhneme jako příliš riskantní nebo ji jen krátce vyzkoušíme, ale pak se zase vrátíme ke svému vyzkoušenému znamená to tak jako tak, že jsme zůstali na místě. Je jedno, jestli jsme jen seděli a kolemjdoucí příležitost ignorovali, zamávali jí nebo ji šli pozdravit, ale jednou nohou jsme si drželi pootevřená vrátka, aby se nám náhodou nezavřela - zůstali jsme na místě. Nikam jsme nešli, protože jsme se báli, že by nám vítr mezitím zabouchul vrátka a my už se nemohli vrátit. Jenže když se na to celé podívámé, vrátka nevrátka, vrátit se stejně nemůžeme, protože kolem nás ubíhá čas a věci se mění, jen pokud stojíme na místě a ústkostlivě si hlídáme naše jistoty necháváme si utéct příležitost běh věcí také řídit. A tak se může stát, že se najednou rozhlédneme a stojíme někde úplně jinde, než jsme mysleli a přitom jsme nikam nešli. Když se na cestu vydáme sami, můžeme si vybrat kam a kudy a dokonce je možné, že najdeme třeba i tu cestu zpátky, ale tak jako tak začíná každá cesta prvním krokem a ten já jsem teď udělala a neotočím se a nepoběžím zpátky do maminčiny náruče, zpátky se nebudu vracet vrátky, ale pořádnou bránou.
Tak jo, nechme metafor a metonymií. Prostě jsem se rozhodla, že zůstanu v Německu a stanu se fyzičkou, pravou vědkyní a zvládnu to sama. Ačkoli se trochu bojím a ledacos mi bude chybět a asi to nebude snadné, ale přesně tak to bude.

Mimochodem chcete vědět, co bylo v tom druhém článku tak důležitého? Že když si svůj sen napíšete, z 98% ho taky dosáhnete.

Edit 18.8.2017 Od tohoto článku uplynuly více než 3 roky! A zdá se, že to funguje, mám psa, auto, stále sice studuju, ale zatím se to dá. Tak to zkuste taky :)

Servus allerseits!

7. dubna 2014 v 16:48 | Lennroe
Grüß euch, liebe Freunden.
Konečně jsem si sesumírovala v hlavě, co bych vám ráda sdělila o své momentální situaci a upravila jsem fotky, takže je to tady. Tedy nástin, momentálně se nacházím v Německu, přesněji v Bavorsku, ještě přesněji nedaleko Regensburgu. Dělám servírku v restauraci v krásném bavorském městečku Schierling. Než vám povím víc, asi bych měla říci, jak se to stalo. Donedávna jsem přeci byla studentkou chemie a žila jsem zkouškami, přednáškami a srazy s přáteli. Bydlela jsem na koleji, jedla v menze a ve volném čase jsem courala po Praze. A najednou je všechno jinak. 19. února, přesně týden po tom, co jsem neudělala zkoušku z matematiky a nebyly vypsány další pokusy, jsem studium ukončila a vystěhovala se z koleje. Byl to rozhodně nejhorší týden mého dosavadního života, zklamala jsem rodinu a především sebe. Na neuspěchy nejsem zvyklá a už vůbec na na takové, které by způsobylo to, že moje hlava a nervy a něco nezvládly. Pokud jsme si byla do té doby něčím jistá byla to moje chytrá hlava a pevné nervy, ale ty mě zradily a já se musela rychle rozhodnout, co bude dál.
Možností bylo mnoho. Podala jsem si samozřejmě přihlášky na další školy, jen pro zajímavost na Koreanistiku, strojárnu a chemii na PřF UK a přihlásila se na pracák. Rychle mi došlo, že si tam s hledáním práce pro klienty nedělají příliš těžkou hlavu, když mi pravní termín schůzky nabídli až skoro měsíc po mém přihlášení, takže jsem se dala do hledání sama. V úvahu připadalo zůstat v Praze mezi přáteli, ovšem s tím, že si moc nenašetřím, protože víc než patnáct tisíc jako absolventka gymnázia s minimální praxí nedostanu a bydlení a jídlo v hlavním městě něco stojí. Další možnost byla zůstat doma s maminkou, se dvěma platy bychom se měly dobře, mohla bychom sem tam do kina nebo na večeři, do té doby něco nepředstavitelného a byly bychom spolu, ale po týdnu doma mi bylo jasné, že už jsem na bydlení s maminkou příliš nezávislá (nechci říkat velká nebo dospělá, se svými stošedesáti centimetry a naivními představami nejsem zajisté ani jedno), jen bychom si lezly na nervy, takže sbalit uzlík a do světa na zkušenou. Přemýšlela jsem o tom, vycestovat jako dobrovolník, mohla bych dokonce i do své vysněné Koreje, ale chyběl mi počáteční kapitál a také to bylo nepraktické z hledisa příjmacích zkoušek a všeho ostatního. Projížděla a obepisovala jsme inzeráty s nabídkami práce v Německu, Rakousku a Británii a nakonec jsem při procházce po svých domácích Domažlicích narazila na malinký žlutý lísteček, že pizzerie v Regensburgu hledá obsluhu a strava a ubytování je zdarma. S nervy na pochodu a bušícím srdcem jsme tam zavolala. Ve výsledku se ukázalo, že nejde tak úplně o pizzerii a ani tak docela o Regensburg, ale s odvahou sobě vlastní jsem si spakovala tašku a vrhla se do toho po hlavě. Výsledek? Jsem tu dneska přesně měsíc, jsem sociálně a zdravotně pojištěná a začínám se zabydlovat. A co je důležité, po dlouhé době se cítím opravdu šťastná a jistá. Předtím jsem byla taky vesměs šťastná, mám to tak nějak v povaze, jestli něco nejsem tak melancholik, ale můj život, a to vidím až teď, byl poslední rok dva jeden velký chaos. Myslela jsem, že je to prostě tím, že mám takovou nepořádnou povahu a že svůj chaos s převahou zvládám a že ke mně patří. Nemohla jsem se mýlit víc. Ještě zdaleka nemám všechno uspořádané, ale už teď vidím, že je to mnohem lepší, mít v životě trochu systém a řád a neuvěřitelně se mi ulevilo. Je to vidět i v zrcadle, sluší mi to, jsem zase štíhlá a hezká, upravená a spokojená. Nepamatuju si, kdy jsme se naposled tolik nasmála a měla takovou chuť být milá. Po strašně dlouhé době mám pocit, že je všechno v pořádku.
Bavorsko je tak trochu pohádkový kraj. Je neobyčejně krásné, malá políčka, meze, říčky, upravené vesničky a městečka. Všechno je čisté, udržované a tak nějak poctivé. Obchody s potravinami a restaurace hezky voní, auta jsou umytá a naleštěná, zahrádky jako z pohlednice. A všechno funguje. Můžete se spolehnout na to, že tak jako vy děláte svou práci, dělají jí i ostatní. Je to jedna z věcí, která se mi oproti čechám velmi líbí. Nedá se říct, že by tu každý pracoval s nějakým obrovským nadšením, pochopitelně je to především povinnost, asi málokdo pracuje jen tak pro srandu králíkům, že by jinak neměl co dělat. Ale všichni to berou jako svůj podíl, tedy já udělám nějakou práci a někdo jiný udělá zase další a dohromady to dává velký fungující celek. Je celkem jedno jestli jste uklízečka, prodáváte v pekárně, obsluhujete nebo děláte daňovou poradkyni, děláte svůj díl práce, aby celá společnost krásně šlapala. Někdo je šéf a někdo zaměstnanec a všichni vědí, že bez jedněch ani bez druhých to nejde. V Čechách jsem vždy měla pocit, že jde o nějaký souboj, co nejvíc vyždímat zaměstnance a jako zaměstnanec si práci co nejvíc zjednodušit a kde co a koho ošidit. Připadala jsem si, jako by lidé v jediné firmě nepracovali společně, tak aby firma fungovala, ale jeden proti druhému, aby z toho měli co největší osobní prospěch. Přesně v duchu hesla "Život je boj", což mimochodem nesnáším. Já nejsem žádnej podělanej voják (nic proti nim), abych denně s někým bojovala, nebaví mě to. Nerada se hádám, strkám, nerada dělám cokoli na úkor druhých, ne proto, že bych byla tak hodná, ale proto, že mi to připadá únavné a jako plýtvání časem. A tady si se svým přístupem konečně nepřipadám jako blázen.
Pochopitelně není všechno jen dokonalé. Za prvé Německo, ať je jakkoli krásné, je taky jen obyčejná země s obyčejnými lidmi a žádné pohádkové království, kde pečení holubi lítají rovnou do huby. A zadruhé, není jednoduché mluvit denně jen cizím jazykem, navíc já mluvím mnohem líp anglicky než německy a pokud si nechci jen odkroutit svoje ale taky trochu žít, musím se s lidmi bavit a je docela náročné celé dny dávat pozor a pečlivě přemýšlet, co a jak řeknete, navíc když hovorová bavorština je na míle vzdálená tomu, co jsem se učila ve škole. Ale můj přístup k životu je poměrně jednoduchý. Všechno nějak jde, stačí to prostě zkusit a začít. Jsem tu zcela sama, není tu nikdo, kdy by mi překládal, když něčemu nerozumím, komu bych mohla jednoduše česky říct, co mám na srdci. Buď to řeknu německy nebo mám smůlu a držím pusu. A nejde jen o práci, všechny vtipy, nadávky, zážitky, všechno se odehrává v cizím jazyce, ale i v cizím úprostředí. Věci, které jsou u nás samozřejmé, jsou tady zcela jiné a já se musím naučit, jak co funguje a jak se co dělá. V čechách jsem byla chytrá holka, která studuje těžkou vejšku a dá se s ní o všem mluvit. Tady jsem cizinka, servírka, která mluví mizerně německy a není jí ani dvacet, takže o životě ví kulový, na to se mi zvyká trochu hůř.
Navíc mi pochopitelně chybí kamarádky a rodina a běžné věci, které mám doma po ruce. Chybí mi škola a chybí mi Praha. Ale je to mnohem jednodušší, že jsem si myslela. Šéf je Turek, takže také cizinec a proto má pochopení, pro celý ten pocit vytržení a nutnosti řešit všechno v cizím jazyce. Stejně jako všichni ti ostatní cizinci, kterých tu opravdu není málo. Mezi Němci mi zase pomáhá, že jsem mladé hezké děvče a velmi se snažím, takže jsou všichni milí a přátelští a schovívaví, což sice není tak úplně příjemné, ale pomáhá to. A tak přemýšlím, že se z dočasného řešení na půl roku možná stane řešení trvalé. Musím si to velmi dobře promyslet. Není to snadné, ale jsem opravdu šťastná a cítím, že mi prospívá pracovat a starat se o sebe, navíc co si budeme povídat, mít své vlastní peníze a koupit si co potřebuji a většinou i to chci je příjemná změna. Studentni to jistě znají. Jistě není to žádná tragédie, člověk si na to zvykne nic jiného nezná, ale není to nic skvělého rozhodovat se, jestli si dáte oběd nebo radši koupíte novou krabičku cigaret, jestli si koupíte učebnici nebo si jí jen půjčíte a půjdete s kamarádkou na kávu. Jestli se spokojíte na koleji se společnou sprchou a záchodem nebo jestli potřebujete větší luxus, ale za cenu toho, že se uskromníte jinde nebo si najdete práci. Neustálé kompromisy a veškeré plány přizpůsobené tomu, že příštích pět let budete studovat. Takže momentálně stojí přede mnou ještě jedna možnost. Zůstanu, ne na věky, ale třeba rok nebo dva a přihlásím se na školu tady v Německu. Vím, že můj současný šéf by s tím neměl zásadní problém, kdybych si později chtěla úvazek změnit, tak aby šel dohromady se školou a ani jinak není problém pracovat tady na částečný úvazek. Především bych měla čas rozmyslet si, co chci doopravdy dělat, protože nemůžu do konce života dělat všechno a nic pořádně. Také bych si mohla studium zaplatit sama. Je mi nepříjemné, když někdo musí platit za mě, zvlášť když vím, jak je to pro mamku těžké.
Jen doufám, že nedopadnu jako Penny v Teorii velkého třesku, která chtěla chvíli dělat servírku, než se stane herečkou a teď je to pokud vím deset let. No minimálně mě obsluhování baví, ne jako Penny. Ještě mi není ani dvacet, kdoví, kde budu za deset let. Ale momentálně je můj pocit takový, že bych zkrátke měla dělat to, co mi prospívá a dělá mě šťastnou a pokud se to změní a budu ke štěstí a spokojenosti potřebovat něco jiného, můžu s tím vždy něco dělat. Připadá mi to jako správný způsob života.
Dnes jsem také byla po dlouhé době v kostele. Většinou žádnou odezvu na motlitbu nečekám, nejsem nijak hluboce věřící, ale dnes se mi rady kupodivu dostalo. "Rozhodni se srdcem", přesně to mám v plánu.


Jen aby bylo jasno, ano tohle je tak trochu deníčkový článek, takový výlev hlavy a srdce, ale nejen to. Celý ten článek má především sloužit jako podpora všem nerozhodným. Věřte tomu, že cokoli chcete v životě udlat, ať je to jakkoli radikální řez, není to tak složité, nemožné a těžké, jak to vypadá, jakmile jednou začnete a dáte tomu šanci, prostě to půjde. Mám oblíbený film a trochu se stydím za to, že zrovna tohle je můj oblíbený, ale je to Moderní popelka. "Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry." To je přesně to, co se snažím říct. Bát se můžete, strach je přirozený a důležitý a taky zdravý, ale nesmíte se bát žít. Je jedno, co to znamená, pozvat kluka na rande, vycestovat, oslovit sympatickou holku, se kterou jste se vždy chtěli kamarádit, zkusit jinou školu, zkusit náročnou ale zajímavou práci, cokoli jste si vždy přáli. Protože pravda je takové, že v drtivé většině případů nemůžete mnoho ztratit, ale můžete toho spoustu získat.

Chtěla jsem článek nějak zábavně ilustrovat, ale rozhazuje mi to text, takže si dáme malou galerii, OK?

Zapomeňme na 2. světovou a okupaci

24. března 2014 v 1:32 | Lennroe
Nebyla jsem si jistá, jestli mám tenhle "článek" publikovat, ale autocenzurovat se nebudu. Než sepíšu, jak jsem se ocitla v Německu a jak se tu mám, chtěla jsem vám ukázat jednu fotografii.
Pro neněmčináře, stojí tam:
"Z vděčnosti za šťastný konec 2. světové války. Bohu díky."

Tenhle pomníček stojí na návsi v malé bavorské obci Niederleierndorf. Nechci se tentokrát dlouze rozepisovat, předkládám to spíš jako téma k zamyšlení. Jde o to, že jsem už mockrát zažila, že někdo skutečně předhazoval Němcům 2. světovou nebo Rusům okupaci. A mnoho lidí je z toho viní, aniž by o tom nahlas mluvili. Chtěla bych jen, aby si každý uvědomil, jaká je to nebetyčná blbost.
Národ se skládá z jednotlivých lidí a to že nějaký jednotlivec kdysi cosi, vůbec neznamená, že to musí schvalovat i jeho krajané, navíc mnoho let, poté, co se tak stalo. Titulkem a vůbec celým tímhle nechci v žádném případě říci, že bychom měli na historii zapomínat a nepoučit se z ní. Chci tím jen říci, že historie nebo také minulost se tomu neříká jen tak. Stalo se. Nedá se to vrátit. Jen si myslím, že bychom jí neměli používat, jak se nám to hodí a už vůbec ne jako charakteristiku jednotlivce, ale ani národa. Historie ať už malá oosbní historie každého člověka nebo světové dějiny jsou jistě naší součástí, ale nic o nás nevypovídají. Myslete na to prosím, ať už ve chvíli, kdy někomu přitakáte, až bude nad pivem nadávat na "svinský rusáky" a "zasraný skopčáky" nebo i pokud jste to sami někdy vyslovili.
Nevím jestli je to všeobecně známé, ale pro Němce je cokoli spojené s 2. světovou válkou velmi citlivé téma a opravdu na tuto část svých dějin hrdí nejsou (ne jako někteří Češi na jinou část dějin... ) Mnoho z nich investuje svůj čas i peníze do různých projektů, které mají vylepšit vztahy nebo investují do oprav našich památek a obecně se snaží, aby je měli ve světě rádi. Ne tím způsobem, jakým je obvykle cizinci "mají rádi", tedy kvůli jejich penězům, ale prostě jen tak, jako někteří lidé mají v lásce Američany nebo Francouze a s Rusy je to podobné. A přitom jediné, co je degraduje je jejich rodná země. Tedy kus světa, na který by každý měl být svým způsobem hrdý a mít k němu vztah (pochopitelně jsou země, kde tomu tak není, ale tam jsou důvody zcela jiné).
Věřím, že mnoho lidí tak nepřemýšlí, ale i když jste se s tím třeba sami nesetkali, pořád je mezi námi mnoho takových, kteří, když se řekne Němec, vidí esesáka a když se řekne Rus, vidí okupanta a myslím, že je na čase, aby se všichni naučili vidět věci z trochu širší perspektivy a bez předsudků. Vy sami třeba takové názory mít vůbec nemusíte, ale už jen to, že mlčíte, když je někdo ve vašem okolí vyjadřuje, vlastně tiše souhlasíte. A byla bych ráda, aby se o tom nemlčelo, stejně jako se rádoby taktně mlčí o mnoha dalších problémech a předsudcích. Protože mlčet je téměř stejné, jako je sám podporovat. To je asi všechno.

Proč jen proč muži milují potvory a nikdo o tom nevěděl?

16. března 2014 v 19:49 | Lennroe |  Seprané spisy
Právě dočítám jednu knížku a mám z ní velmi rozporuplné pocity. Ne není to žádný filozofický traktát ani utopický román. Je to mnohem banálnější dílko a název bude většině povědomý a myslím si, že přinejmenším z žen a slečen ho leckterá i četla.
Proč muži milují potvory? Ne to se neptám, to je název poměrně známé knížky Sherry Argovové, velmi úspěšné musím dodat.
Normálně bych se nad takovým titulem usmála a ani bych ho neotevřela, čtu ho tak trochu ze zoufalství, protože jsem v Německu bez připojení k internetu, noviny jsou drahé a jediná knížka, kterou sebou mám je Lagenscheidts Taschen-wörterbuch (ano slovník a ne není kapesní, ačkoli se tak jmenuje, je to pěkně těžká kráva), no nicméně slovník mě po pár dnech začal docela nudit (děj pokulhával, postavy nic moc, no znáte to, slovní zásoba slušná, ale jinak to stálo za starou bačkoru), takže jsem prošťárala útroby svého Malcona (ano, můj notebook se jmenuje Milenium Falcon, krátce Malcon. Cože? Jo, mám pojmenovanou veškerou elektroniku, toho si nevšímejte). Pointa (končím se závorkami slibuju) je v tom, že jsem ke svému obrovskému nadšení našla pár knížek v pdf a dokonce i složku s hudbou, jinak by mi tu asi hráblo. No a tak jsem se s jistou dávkou skepse pustila poprvé v životě do čtení vztahové příručky, pokud tedy nebudu počítat růžovou brožurku W.I.T.C.H. "Jak si poradit s láskou", kterou jsem dostala k nějakým třináctým narozeninám od babičky.
Pro ty, kteří měli to štěstí a knížku ještě nečetli, je to na můj vkus velmi zbytečně roztahané (něco jako moje články, pardon já musela) sdělení v tom smyslu, že jediným cílem v životě ženy není najít, zamířit, ulovit a už nepustit, že žena ve skutečnosti může mít i jiné zájmy než muže a že by dokonce měla, že by mohla mít nějakou kariéru a pozor, že se nemá muži úplně podřizovat a všeho se kvůli němu vzdávat a už vůbec ne se nechat ponižovat. Autorce sice trvalo přes dvěstě stránek než se vyžvejkla, ale jo dobrý. Můj dojem už po pár stránkách byl "To je teda fakt převratná novinka!" ale ona to podle úspěchu knihy zřejmě pro mnoho dívek a žen novinka je.
Jak jsem četla, nevěřila jsem vlastním očím, kde autorka proboha posbírala takové husy, které nejdou s kamarádkami ven, protože čekají na telefonát, které nemají jiný zájem než svůj vztah a které nepracují, aby se mohly starat o manžela. Nejvíce mě dostala tato pasáž "Trvejte si na svém, buďte neústupná, jinak obratu nedocílíte. Muž pochopi, že to myslíte vážně, a pak změny můžou začít fungovat. Opravdu nevidím jediný důvod, proč by manžel měl manželce oznámit, že má žízeň, načež ona by se hned zvedla a došla mu pro pití." No bingo! Prima já ho taky nevidím, ale ve chvíli, kdy jsem si tohle přečetla, jsem měla pocit, že mám, jako komiksová postavička, nad hlavou rozvícený velký červený vykřičník.
Na knize jako takové vlastně není nic špatného, je docela čtivá, autorka musí být poměrně sympatická ženská, ta kniha je jen neuvěřitelně smutná. Ne sama o sobě, je smutná proto, že musela být napsaná. Je strašně smutné, že někdo musí ženám říct, aby měly koníčky a dělaly, co je baví. Aby měly svou hrdost a nevozily pár dní starou známost v pět ráno na letiště. Je neuvěřitelné, že někdo doopravdy musí napsat do knížky, že když chlap (a kdokoli jiný) oznámí, že má žízeň, není důvod, aby mu někdo nosil vodu. Ta kniha dokonce radí ženám, aby měly smysl pro humor! Ha ha ha! Dobrý vtip! Až na to, že to není vtip, narazíte na neskutečné množství holek i dospělých žen, které vám zcela vážně řeknou, že jim ta kniha otevřela oči a změnila život. Takže zřejmě skutečně existují manželky, které se zvednou od čtení a jdou muži pro skleničku pití, když jim oznámí, že má žízeň a ani se neobtěžuje s "miláčku, prosímtě". Upřímně, i kdyby se obtěžoval, řekla bych mu ať si trhne nohou, otočit kohoutkem snad zvládne i cvičená opice.
Většinu knihy jsem jen nechápavě kroutila hlavou. Co proboha takové ženy celý život dělají kromě toho, že nutí svého chudáka partnera být s nimi nonstop a zabavovat je? Neumím si představit, že mi zavolá kamarádka, ať s ní jdu na kafe a já jí řeknu, že nejdu, protože čekám na telefonát od kluka se kterým jsem měla jedno rande. Musela by si myslet, že mě přinejmenším kousla nějaká chlupatá mimozemská potvora a úplně mi tak zatemnila mozek. Představa samy sebe, jak říkám klukovi, kterého sotva znám, že jsem sice chtěla jít na trénink, ale dobře, nepůjdu a budu s ním? Asi tak reálné jako že zamávám rukama a vznesu se. Ne, vlastně spíš míň.
Ano ženy a holky jsou normální lidi s vlastními životy, zájmy a kariérou a dokonce s vlastními názory! A vztah je jen částečné sdílení toho všeho. A myslela jsem, že tohle všechno je tak samozřejmé. Že to všichni ví. Tedy ne ví, na tom není co k vědění, je to velmi prostá věc, nikdy by mě nenapadlo, že to někdo skutečně vidí jinak. Nikdy by mě nenapadlo, že jsou holky, normální a chytré, které si fakt myslí, že je nutné, aby se na zapískání všeho vzdaly a začaly dělat a i si myslet jen to, co se jejich momentálnímu partnerovi nebo i jen novému objevu líbí a že jinak s nimi nebude. Předně já bych nebyla s někým, kdo nerespektuje moje názory a můj život. Protože ať se děje, co se děje, je to můj život a některé jeho části jsem ochotná za předpokladu vzájemných sympatií a respektu sdílet, ale určitě nejsem ochotná ho s někým spojovat. Já jsem já, jsem ochotná být součástí nějakého hezkého My, ale určitě nejsem ochotná přistoupit na Náš život nedejbože začít žít jeho život místo svého. Život má každý svůj, žádný kolektivní život není. A o jeho náplni rozhodujeme sami.
Abych už to ukončila. Pokud jste knihu ještě nečetly, milé dámy, rozhodně si ji přečtěte, není to žádné objevné moudro ani novinka, většina věcí, které se tam píší, by měla být stejně samozřejmá jako dýchání, ne proto, že jste žena, ale protože jste především člověk. A pokud jste, bez prominutí takové husy, že něco tak jednoduchého nechápete a fakt děláte věci, které autorka píše, že by se dělat neměly a potřebujete poradit, abyste měly smysl pro humor, koníčky a celkově život, pak si zasloužíte chodit chalpovi pro tu skleničku vody, kdykoli si řekne a jednou mu pro mě za mě třeba i utírat prdel.
Mimochodem pánům taky doporučuji, mohou se podívat jako holku fakt nechtějí, případně si přečíst, že najít si služku, která se jim ve dveřích ukloní a pověsí jim kabát nemusí být nadlidský úkon, pokud náhodou máte takové potřeby. A ani jí nemusíte platit.


PS: Napadla mě věc snad ještě horší než to, že existují tak neskutečné husy, jaké zmíňuje autorka v téhle objevné knize. Jsou asi i holky, které po jejím přečtení nadšeně sdělí kamarádkám: "Četla jsem supr knížku a tam se psalo, že mám bejt nedostupná a mám začít chodit třeba na keramiku, tak teď chodim na keramiku a když mi X volá, tak mu to občas nezvednu a pak mu napíšu, že jsem nemohla, že jsem byla na keramice a vono to fakt funguje!" Někdo by měl napsat knížku s názvem: "Jste-li blbá, skočte z mostu", štědře bych mu přispěla na propagaci.

Msta obrazem

20. ledna 2014 v 18:01 | Lennroe |  Sepraná inspirace
Guizmo si mě drze vystavila na svém blogu, marně přemýšlím, kdy to vlastně malovala, je to už dávno, to je jasná věc, protože tyhle brýle už hodně dlouho nenosím, ačkoli... možná jsem si je náhodou vzala. Nicméně jsem se rozhodla se pomstít! Ho ho ho.
Guizmo se vám totiž nepochlubila, že měla maturitní ples a že to byla celkem špica. Navíc vypadala, no teď jsem ztracená, někde mezi princeznou a filmovou hvězdou z padesátých let. A protože fotku by mi asi nedovolila (víte, ne že by mi mohla virtuálně nějak ublížit, ale při nejbližší příležitosti by mě mohla nevirtuálně zavraždit), no takže fotku ne, ale dovolila jsem si ji taky nakreslit, protože na společné fotce se třídou jí to ohromně sluší (na mé kresbě ne, ale to nevadí, musíte použít fantazii, ano? Or the Force, up to you it is.) Takžé.
Mimochodem snažím si to vyžehlit za poslední dva články, které jsou tak trochu slátaniny, ale já zkrátka nedokázala odolat, když už mě napadly, tak se nebudu bránit, že?

Kam dál