na Blog.cz

Nečekáte doufám duchaplný článek. Ten totiž nemám v plánu, chtěla bych vám jen ukázat, jak dopadla moje nejnovější oběť. Chudák Tarja odnesla moje testování nové uhlové techniky. To přece vůbec nevadí, že nevypadá jako Tarja no ne? Tedy aspoň originál se jí nepodobá ani vzdáleně, když jí photofilter trochu dotvaroval čelo, není to nejhorší. Ovšem Tarja to není. Nevadí, šlo hlavě o stínování.

Éeeh, co bych tak napsala interligentního. Nic moc mě zrovna nenapadá. Tak příště, snad tohle příště nastane dřív než se mi to poštěstilo teď. Alespoň to pololetí už je uzavřené. Nevypadá to, že bych vyplodila ještě nějakou perlu, takže zatím naschlé.

Zase jednou přibyde portrét. Už jsem dlouho nepřidala žádné z těch malých kresbiček, ale nějak mi poslední dobou chybí inspirace. Zkoušela jsem portrét trochu jinak. Nikdy jsem ještě nekreslila Asiata, je to trochu jiné, zvlášť to že nemají nad očima ten kožní převis. Líbí se mi to, ale je zvláštní to kreslit. Mimochodem, chlapec, kterého jsem si vbrala je jihokorejský herec a je, hihihi, totally awsome (neviděli jste někdo Very Potter Musical?) Za necelý čtyři měsíce mi bude osmnáct, ale moc dospěle se necítím, ne že bych o to stála. Tohle je mnohem větší sranda. Mimochodem jeho jméno je se poangličtěně píše jako Gong Yoo, křestní je samozřejmě Yoo. Takže, voila...

Ještě jednou se vrátím k rozruchu kolem státního smutku. A ne, tentokrát nechci psát o smrti pana Havla ani o jeho pohřbu, ačkoli si myslím, že by z té vojenské části asi nebyl nadšený.

K napsání článku mě znovu přiměly komentáře na novinky.cz. Možná jsem hloupá, že se inspiruji takovými "blitkami," jak s oblibou říká moje maminka.

Pod články totiž i obdiovovatelé vyčítají panu Havlovi jednu věc. Já, jakožto zrozenec svobodného státu, to asi nemohu plně pochopit, ale přesto mi to nedá. V roce 89 se u nás odehrála Sametová revoluce. Světoznámá Velvet revolution byla nazvána sametovou, protože během jejího průběhu nikdo nezemřel. A právě tohle se mnoha lidem nelíbí. A nejsou to jen lidé, kteří revoluci zažili a měli právo na vztek a měli právo chtít zadostiučinění. Dokonce i lidé mladší, kteří zažívají pouze výsledky revoluce si myslí, že správná revoluce má být krvavá. Jak pod článkem poznamenal jeden diskutující "měli se všichni koumouši houpat na kandelábrech."

Ano možná to nebyla revoluce v pravém slova smyslu a vlastně přišla, až když bylo téměř jisté, že se nemůže pokazit. Ale to jak proběhla a to že nikdo - vůbec nikdo - nezemřel. To je přece úžasné ne? Alespoň já jsem si vždycky myslela, že když se podaří prosadit něco dobrého bez prolité krve, je to obrovské vítězství. Pochopitelně to tak nejde vždy, někdy je to třeba a někdy se to bez obětí neobejde, ačkoli tuhle pravdu uznávám jen velice nerada. Jsou boje a revoluce, kdy je třeba se do toho vrhnout se zbraněmi, ale někdy to jde i bez nich.

A to do té doby nikdo nevěděl. Na celém světě netušili, že něco tak závažného jako státní převrat se dá provést bez obětí. A pak najednou se ukázalo, že jedna malinká země uprostřed Evropy to dokázala. Jejich zbraněmi byli klíče a květiny a jejich bojový pokřik byl zpěv.

Když není třeba obětí, proč nějaké dělat? Má smysl obětoval lidský život jen proto, aby to byla "pořádná revoluce?" Nezlobte se na mě, ale s tím já nikdy nebudu souhlasit. Mít tu možnost ušetřit všechny životy, proč ji nevyužít. Je to jedno z těch největších a nejklišovitějších klišé, ale tím, že necháme nepřítele žít, mu ukazujeme, že jsme lepší než on. Asi by ničemu neuškodilo, kdyby se tenkrát pár exemplářů na těch lampách zhouplo. Jenže zatímco oni by to už měli za sebou a nic by je netížilo, po nich by tu zůstal člověk, který má na rukou krev, ačkoli to nebylo nutné. Možná to zní děsně, když to píšu jako Jirásek pověsti, ale koneckonců je to pravda.

Je to jedna ze zlomku věcí na něž jsem z našich moderních dějin hrdá a nikdo mě nepřinutí litovat sametovosti naší revoluce. Protože ukázat celému světu, že to jde bojovat s kytkou v ruce, to není malá věc. Kéž by mohli být takhle nenásilné (nebo alespoň skoro) všechny podobné převraty, revoluce a další velké změny.

Myslím, že nebude potřeba znovu opakovat, jaký Václav Havel byl a co pro nás všechno udělal. Koneckonců byl prezidentem déle než dvě volební období a já si nevzpomínám, že by si někdo zazanamenáníhodný stěžoval. Samozřejmě se u příležitosti jeho úmrtí všechno přehání, více se o něm mluví a v duchu hesla "o mrtvých jen v dobrém" všechna média vyzdvihují pouze jeho kvality. Já věřím, že dokonalý Václav Havel určitě nebyl, ale myslím, že kdyby jen letmo nahlédl do některé z těch příšerných diskuzí na novinky.cz nebo některém podobném serveru, asi by nevěřil vlastním očím. Protože to byl velmi hodný a tolerantní člověk, pravděpodobně by se nezlobil a nejspíš by ani nelitoval toho všeho, co pro náš stát udělal. Jen velmi nerada právě teď píšu "náš" stát. Dělá se mi totiž trochu špatně z toho, že bych ta tupá bezcitná telata, která pod zprávami o jeho smrti citují Milouše Jakeše, měla nazývat svými spoluobčany. Protože je sice možná pravda, že na osobnosti jako právě Havel být hrdí můžeme, ale smutnou realitou zůstává, že těch remcajících hovad je tu víc.

Nebudu se rozohňovat nad komunistickými žvásty o tom, jak hrozný lhář, rozvraceč, zloděj, kriminálník a lenoch to byl. Zaprvé takovým nesmyslům nemůže nikdo rozumný věřit a nerozumným nic vysvětlovat nebudu. A za druhé se nechci snižovat na jejich úroveň, ačkoli věřte tomu, že bych někomu z nich velice ráda a hezky od plic pověděla, jaká jadrná česká slova se mi při pohledu na něj honí hlavou. Ale pokud jim to nemůžu říct do očí, nechám to být. Koneckonců, oni, kteří by to také panu Havlovi do očí neřekli, by něco takového nejspíš ani neunesli.

Spokojím se jen s tím, že pokud ho někdo označuje za lháře proto, že původně nechtěl ČR v NATO a potom změnil názor, pak by měl možná zvážit, jestli on sám není stejný lhář, když ve čtyřech letech tvrdil, že bude popelářem a teď studuje ekonomku. Možná mám trochu pokřivené vnímání světla, ale vždy jsem si myslela, že změna názoru na základě nových skutečností není totéž co lež a že na ni má každý právo. O tom, že nepracoval (pracoval v pivovaru a také jako kulisák, nehledě na to, že vězni se za socialismu nijak moc nenalenošili)a že zničil Československo (které už podle názvu tvořili dva státy a bylo jen otázkou času, kdy se budou chtít rozdělit) snad ani víc psát nemusím. Navíc, těžko by prezident mohl jen tak říct, tak a od zítřka už se Slováky nepečem. Nebyl to on, kdo státy rozdělil, což jde koneckonců těžko. Měli jsme totiž Demokracii a tudíž o takových věcech jeden člověk rozhodovat nemohl. I tak nepovažuju Slovensko za cizinu, ale za jakýsi sesterský stát - rovnocený ale nikoli cizí - proto mi přijde nemístné tvrdit, že něco rozvrátil.

Co mě ovšem rozčiluje a zároveň rozesmutňuje a čemu také nerozumím, jsou další z těch reakcí.

Tak třeba mnoha lidem připadá divné, že by měla mít "soukromá osoba" státní pohřeb. Nějak moc nechápu, co je na tom, že byl někdo třináct let prezidentem, soukromého. Nehledě na to, že Havel nebyl ledajaký prezident, ale prezident, který se nemalou měrou zasloužil o to, že žijeme, jak žijeme. Možná se totiž nemáme vyloženě královsky, ale kdybychom začali trochu srovnávat, asi bychom nakonec dospěli k tomu, že naprostí bídáci a nuzáci asi nakonec přece jen nejsme. Nevím kolika z vás by přijel na pohřeb americký prezident, ale cosi to o "soukromosti" Havlovy osoby vypovídá. Popravdě mě třeba ani na okamžik nenapadlo, že by státní pohřeb mít neměl.

Taky mi přijde tak nějak zvrácené, že mu lidé vpodstatě vyčítají, že si dovolil umřít před Vánocemi. Jako by si snad kvůli tomu nemohli dát kapra se salátem. Státní smutek stejně nepřipadne na svátky, ale pouze na všední dny a naše soukromé životy nijak výryzně nezasáhne, nikdo vám přece nediktuje, že musíte až do Silvestra šeptat a chodit v černé. A jak poznamenal jeden z mála rozumných diskutujících: Vánoc bude ještě plno, ale Havel byl jen jeden. Co sakra komu může vadit na třech dnech z 365ti. Nikdo vám nebrání slavit si Vánoce, jak je libo. Smutek do nich nezasahuje, ale uznejte, že by zřejmě bylo divné, kdyby žádný nebyl.

Nějaká paní se také kousavě ptala, jak má asi vysvětlit dětem, že nebudou pohádky. Hrozně by měl zajímalo, jak by jim vysvětlila, co se stalo prababičce, že už není. To před svými dětmi odmítá mluvit o smrti? Nebo snad nedokáže vysvětlit pětiletému dítěti, kdo je to prezident a proč je důležitý. Nehledě na to, že pohádky Možná nebudou jen v pátek a to ještě ani nejsou Vánoce. A pak, vysvětlete mi, proč teda těm dětem místo toho nějakou nepřečte nebo s nimi nejde ven. To je jí jen líto toho jednoho dne, na který mohla děti šoupnout k televizi a mít od nich pokoj?

Koneckonců se v tom zase tak šťourat nemusím. Ne že bych chtěla znevažovat něčí názor, ale nějakej Pepa ze Lhotky, kterej ani nedodělal střední školu si může u piva plácat, co chce, ale nic to nemění na tom, že na Pražský hrad přicházejí kondolence ze všech koutů světa a že vedle slov prezidentů o Havlově velikosti, jsou Pepovy kecy asi jako ňafání ratlíka. Otravné ale úplně bezvýznamné.

Přeci jen ale musím myslet na to, co by na to Havel řekl, pokud by vůbec něco řekl. Jestli vůbec, tak laskavý a optimistický člověk mohl tušit, že existují lidé tak plní zloby. Lidé, kteří i díky němu mají svobodný přístup k internetu a mohou si bez problémů zajet do Německa pro nové boty. Možná by řekl, že toho nelituje, že je to jen daň za demokracii, protože nic není zadarmo. Možná by řekl, že to tak nemyslí, že jen nevědí, co na to říct. Ať už by to bylo cokoli, předpokládám, že by to bylo plné laskavosti, pochopení a odpuštění a možná by v tom byl skrytý i nějaký vtip. Předpokládám ovšem, že ti kterým by to bylo určeno, by stejně nepochopili.

Zdá se vám to naivní? Možná hloupé? A přišlo by vám to tedy lepší obráceně. To je optimismus a víra v dobro snad nějaká slabost? Obdivovali byste člověka, který hlásá, že máte lhát, až se budou kopce zelenat a všechny kolem máte nesnášet? Asi ne. A vidíte. Přesto se spousta "malých" zlých a závistivých lidí řídí heslem:

Snad by mohl někdo z těch internetových "hrdinů" zapřemýšlet nad tím, jestli chce skutečně házet špínu na někoho, jehož politikou byla pravda, laskavost, tolerance a optimismus. Protože možná se vám to zdá jako slabost, ale on by se nezlobil, jen by se shovívavě usmál.

Vlastně jsem tyhle poradní články na blogu nikdy mít nechtěla, ale nakonec si říkám, proč vlastně ne? Pravda je totiž taková, že mě hrozně baví je psát, ale většinu času držím své choutky na uzdě, abych se postupem času nemusela ukrutně stydět. Za tenhle článek se snad stydět nikdy nebudu a doufám, že by mohl být dokonce užitečný.

V první řadě bych ráda vyvrátila pár mýtů, na kterých celkem velká skupina lidí slušně vydělává. Jde o to, že v poslední době se roztrhl pytel s všelijakými převratnými (a převratně drahými) recepisy, jak se naučit cizímu jazyku snadno, rychle, bezpracně a v jakémkoli věku. Samozřejmě na všech těch metodách něco je, ale většinou to pochopitelně není vůbec tak jednoduché, jak vám prodejce nakuká. Předně většina těch metod je založena na metodách pro děti, což je také nejvíce propagované. Vždyť malinké dítě žádný jazyk neumí, uplynou dva roky a hups, už povídá, to je přece tak senzačně jednoduché ne? Tak proč by se tak nemohli učit všichni že? Problém je v tom, že dítě ještě neví, že ta sladká věc na talířku je buchta a že ty věci na nožičkách jsou boty. A protože na buchtu nedosáhne a boty ho tlačí, má silnou motivaci se dozvědět, jak tomu dospěláci říkají, aby jim mohlo povědět, co má na srdci. Tak silnou motivaci má ovšem málo lidí, protože ne každý má možnost být hozen do vody a plavat. Samozřejmě, že když je v prostředí, kde nerozumí ani slovo, časem se jazyku také naučí. Normálně to ovšem moc aplikovatelné není, protože dítě se učí jazyku denně a dlouhodobě a mluvený i psaný jazyk ovládá na dobré úrovni až asi po dvanácti letech, což zase až tak zázračná fofr metoda není. Abyste úplně pochpili, proč to není nejlepší nápad, doporučuji přečíst si tenhle článek a věnovat pozornost tomu kousku o vývoji mozku, k tomu se později ještě vrátím.

Jedna z těchle metod, konkrétně cosi, co se jemnuje Taxus learning má přeci jen o něco lepší úspěšnost. Jde o to, že posloucháte nejprve krátkou nahrávku v Angličtině a pak její doslovný překlad do Češtiny, což vám pomůže chápat lépe souvislosti. Samozřejmě cizí jazyk se tak kompletně nenaučíte, ale zase to není úplný nesmysl. Srovnatelná a dobrá na procvičování je tzv. "metoda paralelní dvojjazyčné četby," což jsou dobře známé knížky s jednou stránkou v originále a druhou přeloženou. Touhle metodou se zase učíte o různch vyjímkách v jazyce a ustálených frázích a učíte se chápat použití gramatiky. Ani jedna ovšem není určena k ucelené výuce, obě jsou to pouze doplňkové metody určené spíše pro mírně pokročilé.

A teď se konečně dostanu k nám samoukům a k tomu, jak své snahy totálně nezabít hned v počátku. Samozřejemě je dobré si hned na začátku rozmyslet, jestli je pro nás skutečně nemožné zapsat se někam do kurzů. Protože už sám fakt, že máte jednou dvakrát týdně stanovený přesný čes, že jste si to zaplatili a že máte domácí úkol, je dobrá motivace dokonce i v případě, kdy je vaše skutečná motivace slabá a jazyk se učíte jen proto, že máte přebytek volného času.

Drtivá většina teď stejně zavrtí hlavou. Buď žijete na vesnici nebo v malém městě, kde žádné slušné kurzy nejsou, nebo (což je celkem pravděpodobné) máte sice nadbytek času ale nikoli nadbytek peněz anebo jste si dost možná vybrali jazyk, který se u nás vůbec nevyučuje a nebo se vyučuje jen ve velmi omezené míře. Anebo možná máte nepravidelný časový rozvrh a s kurzy by se prostě nesešel, také možnost. Ať už je důvod jakýkoli, pravě jsme vyoučili valnou většinou normálních i alternativních výukových metod. Například také báječnou Act&Play, kde se učíte při hraní divadla a jejíž ryze českou alternativou je tzv. metoda Jadis. Vyloučili jsme také Callanovu metodu, kdy se studenti učí otázkami a odpověďmi a i obvyklé drilovací a komunikativní metody, užívané v jazykových školách. Všechny mají totiž jedno společné, jazyku vás učí lektor, který nejen, že daný jazyk už umí, ale také ví, jak má učit, neboli má metodiku a osnovy, což vy jako samouk nemáte.

A jaké jsou tedy vaše možnosti. Vlastně máte tři.

Je ideální pro ty, kteří se učí rádi, jsou kreativní, trpěliví a mají dostatek času.Velkou výhodou je, že výuku si mohou naprosto přizpůsobit sobě, čili pokud je nějaké téma nezajímá, nebo nějakou konkrétní část jazyka chtějí probrat důkladněji než jinou mají volnou ruku.

Důležité je hned na začátku všechno dokonale přichystat, protože systém je v tomto případě základ úspěchu. Asi není jazyk, který by neměl na internetu, alespoň naprostý základ a online slovník, takže se do toho dejte.

Druhou a asi nejpohodlnější a nejefektvinější metodou tak nějak pro každého, je sehnat si jakoukoli učebnici a nějaké doprovodné materiály (je jich nesčetně: jazykoví průvodci pro cestovatele, youtube lekce, různé nadšenecké blogy.)

V učebnici je už práce udělaná za vás a stačí jen s trošičkou pravidelnosti postupovat stránku po stránce prokousávat se cvičeními a učit se slovíčka. Je to ideální metoda pro učení, kteréhokoliv jen trochu běžného jazyka. U nás je k dispozici Ruštiny, Francouzština, Španělština, Finština, Maďarština, Čínština, Japonština, Arabština....

Čím exotičtější jazyk se ale učíte, tím těžší to pro vás bude. Takovou Albánštinu, Svahilštinu, Rétorománštinu, Thajštinu, Hindštinu nebo jako já Korejštinu, už totiž v místním knihkupectví ani knihovně asi nevymámíte a popravdě máte malou šanci je vůbec sehnat, pokud nevyjedete za hranice a i tak budete mít možná problém. a to ještě uvádím jazyky, které jsou jakž takž známé. Ovšem když na vaši knihovnici vybafnete třeba xhoština nebo šonština bude si asi myslet, že jste ji právě smrtelně urazili a přitom i těmito jazyky lidé někde na světě mluví. Proto vás předem upozorňuji, že pokud se hodláte učit jen trochu "normální" jazyk, zvolte si tuto metodu. S kvalitním slovníkem, učebnící a youtubem se dostanete daleko, když budete jen trochu chtít. Je ale možné, že to zkrátka nejde, protože učebnice je k nesehnání a pak jste pravděpodobně odkázáni na předchozí metodu a nebo na následující třetí.

http://www.youtube.com/ - název jazyka + lesson nebo learning vás určitě dovede k něčenu slušnému využitelnému.

http://www.bbc.co.uk/languages/ - vynikající stránka plná kvalitních lekcí z celkem obstojného množství jazyků.

www.langmaster.cz - Mnoho výukových materiálů a online kurzů zdarma a česky. Pokud se někdo ptá kam zmizela seznamácká podstránka vyuka.lide.cz, tak právě sem a nikam jinam.

Pokud nějakou dobrou široce zaměřenou stránku najdete, nebo pokud nemůžete něco konkrétního najít, klidně napište dolů do komentářů. Mám už v projíždění výukových stránek praxi a třeba to budu vědět. A pokud najdete něco vy, ráda to přidám do seznamu.

Naše ředitelka je úplně pitomá, o tom není pochyb. Ovšem jak praví má sbírka přísloví, i slepé kuře musí občas najít zrno. A tak se stalo, že jednou pronesla moudrou zapamatováníhodnou větu: "Čím jste starší, tím méně říkáte nikdy."

Ač nerada musím uznat, že to řekla hezky.

Je zvláštní, jak často člověk prochází radikálními změnami názoru, přestože se jim úporně brání. Kolikrát jenom malé dítě zarputile tvrdí, že nikdy nezmění svůj názor na to, že chce být popelářem. A dospělí se mu smějí. A kolikrát dospívající slečny vykládají přátelům, že tohle je ten pravý a jediný. A co následuje? Zase výsměch. Ale je to hořký smích. Hořký smích někoho, kdo jej taky kdysi slýchal a byl si jist, že on je jiný a pak... přišel o iluze. Lépe řečeno nechal si je vzít. Od doby, kdy nad tím přemýšlím, jsem to vždy v duchu nazývala ztrátou iluzí. Poté jsem si ovšem připomněla svou oblíbenou povídku a překřtila jsem své myšlenkové proudy na změnu paradigmatu. Je to tak lepší. Většina lidí si totiž neuvědomuje, že o iluze se dá nejen přicházet, ale i je získávat a to je podle mého proces mnohem příjemnější, než jen tak nechávat ostatní, aby nám je vzali.

Možná si myslíte, že v dnešním době je užitečnější být realista než snílek. Zaprvé s tím v zájmu zachování duševního zdraví tak docela nesouhlasím a za druhé, já se třeba pokládám za realistu, ale přitom zůstávám optimistou. Nijak se to nevylučuje. Možná, dřív než vás začnu povzbuzovat k boji o své iluze, bych se měla vrátit k sobě a trochu to ilustrovat.

Po přečtení Obrazu Doriana Graye jsem byla přesvědčená, že jediným smyslem mého života je být jednoho dne právě tak cynická jako sir Henry. Jak já toho chlapa obdivovala. Považovala jsem cynismus za jakousi vyšší moudrost, za něco, k čemu člověk dospěje, když toho hodně pozná a hodně pochopí a chtěla jsem se do té fáze dostat co nejdříve. A potom přišla změna paradigmatu neboli - získala jsem iluze. Lidé nejsou cyničtí proto, že by nějak zvláštně zmoudřeli. Cynismus nepramení z toho, že víte víc než ostatní. Ne cynici jsou cyničtí proto, že už jim nic jiného nezbylo. Netvrdím, že jsou nešťastní a měli bychom je litovat. Proboha to ne! ne kždý, kdo je jiný než já musí být nutně nešťastný a ne každý, kdo je mi protivný by měl být litován.

Stejně tak jsem nabyla iluze i při zjištění, že život není zase tak složitý, jak se nám snaží vnutit dospělí. Vždy jde jen o to najít si svůj subjektivní pocit štěstí a přidržet se ho. Nejde o peníze, o moc, o slávu, o užitečnost, o důležitost. Nejde o to naplnit očekávání okolí, ale o to najít si svou cestu, ať už je jakákoli. (Chci říct, že kdo je šťastný se stádem, nemusí se odtrhávat jen proto, aby měl svou vlastní originální cestu.)

Iluze získávám pořád. Zjištěním, že vzdělání není všechno a že i chudý sedlák může být šťastný přesně tak jako v těch pohádkových knížkách, které odmítám někomu darovat.

Koneckonců byly taky doby, kdy jsem si myslela, že nikdy nebudu mít děti. Že bych nebyla dobrá máma a že by mě stejně omezovaly. Myslela jsem si, že není možné zůstat s jedním partnerem, protože by to nebylo žádné vzrůšo. Teď třeba vím, že děti určitě chci, protože už chápu, že také existují kluci a páni (konkrétně jeden) ze kterých by byli skvělý tátové. A že ani já bych vlastně nemusela být až tak hrozná máma.

Když to tady tak bilancuju myslím, že jsem vlastně v době, kdy bych měla o iluze přicházet získala spoustu nových a nebo ty staré trochu přehodnotila, ale ztratila jsem jich jen velmi málo. A těch pár o které jsem přišla jsem si vydobyla zpátky.

Možná se mnou bude někdo nesouhlasit. Možná bude někdo tvrdit, že není dobré "prodlévat ve snách a zapomenout žít." Já netvrdím, že ne, ale mít své iluze, mít své šťastné konce to dává člověku mnohem víc než pesimistický realismus. Nejde o ty pověstné pády na dršku, na které žádný zodpovědný rodič ve výchově nezapomene. Každý člověk i realista s těmi nejhoršími očekávaními je někdy zklamaný a všechno na něj padá. Ale idealisté mají mnohem větší svět plný možností, o kterých se jiným ani nesní. A nejsou to možnosti nereálné. Většinou stačí jen připustit, že někde za sedmero řekami by se to fakt mohlo stát a váš sen se začne plnit. A někdy to taky nevyjde. Ale když ho zabijete předem, svůj svět o kousek zmenšíte. A pak zas. A znovu. Se ztrátami iluzí (někteří tomu drze říkají dospívání) si dobrovolně ukrajujeme kousky svého světa necháváme ostataní, aby si taky zakrojili. A nakonec jsme jim za to ještě vděční. Jsme vděční našim realistickým přátelům a rodičům za to, že náš obrovský svět, který mohl existovat, se scvrkl do kuličky omezenosti, kterou se nám jen těžko podaří nafouknout do původních rozměrů.

Možná byli doby, kdy jsem byla smutná a zklamaná, že svět není tak velký lesklý a úžasně jednoduchý, jak ho vidí malé děti. Teď už nejsem. Vybojovala jsem si své iluze zpět a budu je chránit. Svět je přesně takový, jaký mají děti, to jen my si ho okrajujeme mačkáme a špiníme a říkáme tomu moudrost a dospělost. A já to ode dneška nazývám blbostí a omezeností.

Tak si říkám, že se nakonec celý článek stočil trochu jinam, než jsem měla v úmyslu. Ale vlastně říká vše, co jsem chtěla.

Víte co znamená mlha? Nevíte? Je to přece jasné, mlha je mimozemskou maskovací technologií. Pod rouškou mlhy si mže každý mimozemšťan dělat co chce. Zkoumat, obhlížet, chystat se a až přijde čas pak... Vyjdou ven! Z mlhy! A zaplaví celý náš svět. KOneckonců v některých oblastech už se to děje jak můžete vidět na snímcích. Nicméně zatím nedošlo k žádnému násilí, pouze část lidí se po setkání s nimi stala ospalá a apatická a nyní se odvolává na podzimní únavu, pravda je ovšem jinde.

Přestože nejsem v oboru UWOlogie velkým znalcem, naskytla se mi příležitost přispět k jejímu studiu. Stalo se to docela náhodou v nejmenovaném jižním letovisku v nejmenované zemi tvaru podkovy. Během procházky jsem na nepřístupném útesu nad mořem narazila na mimozemský život. Superinteligentní odstím modré barvy přezdívaný též Húlúvú tam odpočíval a nasával možský vzduch do mozkových buněk z nichž je složen. A jakmile zpatřil objektiv modrého fotoaparátu zmobilizoval síly a zamával. Asi si chudák myslel, že stopuje. I když kdoví, je přece superinteligentní. Tak či tak byl vyfocen a já nyní věnuji jeho snímek všem UWOlogům k dalšímu přezkoumání.

Pro ty z vás, kteří se cítí být zmateni mám dokonce nevědecké vysvětlení.

Citujme z Bible vážení, z bible všech stopařů:

Tolik citát. Nyní když víme o koho se jedná je třeba také představit vědu, která bude jeho počínání zkoumat. Poprvé bylo UWO (Unidentified wawing objects) zmíněno U TlusŤjocha. Kdybychom ovšem měli jít do důsledků, o rozšíření mezi veřejností se již dříve postaralo MCHSzAC (viz. komentář číslo 11), které též později zasvětilo neznalé do základů UWOlogie, svým UWO friendly kursem. V současné době se již UWOogie mezi mezi blogery rozšířila a má potenciál, šířit se i nadále.

Dle dostupných zdrojů (čtěte dle googlu) se uwologie rozšířila tak dalece, že byla zmíněna i v zahraničním tisku, konkrétně v The Mexico Independent. Já tam onu zmínku nenašla, ale když to tvrdí googlu. Kdo má zájem může se o hledání pokusit sám, stačí pomkliknutí na odkaz podržet Ctrl + +

Každý z nás, kdo už slyšel o fanfiction si jistě vybudoval svůj názor. Obyčejně jí buď propadl (jako já) a nebo ji odsoudil, což mu nikterak nezazlívám a v principu to chápu. Pro ty z vás, kteří o ničem takovém ještě neslyšeli (což je na blogu vcelku nepravděpodobné): Fanfiction jsou více či méně (to většinou) kvalitní literární útvary rozvíjející nebo prznící nějaké původní dílo. Autoři FF mají svůj vlastní jazyk, vtipy, fakty, svět a svůj vlastní internet.

Před těmi, kdo fanfiction milují nic obhajovat ani vysvětlovat nemusím, je to zvláštní druh prozření, který někoho postihne a někoho ne. My víme, co na tom máme, ale vysvětluje se nám to těžko.

Já bych chtěla fanfikci obhájit především před skeptiky, kteří ji už od pohledu odsuzují (a ne vždy neprávem). Když tvrdí, že je to zneužívání a často znásilňování něčího díla, mají asi pravdu, tak to bývá. Když tvrdí, že je to porušování autorských práv, většinou pravdu nemají. Na fanfiction nikdo nevydělává a nikdo se nesnaží tvrdit, že vymyslel Harryho Pottera (to je samo o sobě absurdní). Je to jen projev fanouškovství, to přece trestné není. Jiná otázka je už tak trochu etická. Nikomu se nemůžete divit, že ho rozhořčuje, když někdo udělá z Gimliho romantika nebo ze Snapea metrosexuála. Těžko s tím ale můžete něco dělat. Je to stejné jako z gramatikou. Že nevíte, kde se píše jaké I/Y vám ke cti sice sloužit nebude, ale trestné to není. Nesnažím se tvrdit, že všechna ta ryze praktická a skeptická obvinění nejsou pravdivá, jenže někdo, kdo fanfiction předem odsoudil, se nikdy nedozví, co nás ostatní k tomu vlastně táhne.

Uznávám, že literární kvalita je ve velké většině podprůměrná a že to asi není takový kultúrní zážitek jako Vojna a mír, ale má to jiné klady. Například se při čtení člověk spoustu věcí dozví. Z historie, z jazykovědy, z literatury, ze zeměpisu z mytologie. O spoustě drobností, které vím a činí mě jakž takž vzdělanou puberťačkou, mohu říct: "To jsem četla v jedné fanfiction."

Zlepší se v Angličtině, protože bez toho se prostě neobejde. Často se člověk kvůli fanfiction dokonce začně nějaký nový jazyk učit. Je to přeci jen docela motivace, když něčemu skutečně chcete rozumět, rozhodně lepší, než jendička na vysvědčení. Trvalejší, upřímější a i víc táhne.

Člověk si ledacos přečte prostě proto, že se o tom dočte ve fanfiction. Já znám spoustu citátů, veršů i literárních děl právě z fanfiction, protože to byla autorčina oblíbená kniha. Navíc občas proklouzne i nějaká ta zajímavá reálie, když autor povídku přizpůsobí podmínkám, ve kterých žije (občas takhle přijdete na méně známé tradice a zvyky různých kultur a zemí).

Nad fanfiction člověk přemýšlí. Mohlo to tak být nebo ne? Neodporuje si to někde s původním dílem? A často je to jako matematická úloha, to mi věřte. No řekněte mi kolikrát takhle nad nějakou knížkou skutečně přemýšlíte a celé dny si lámete hlavu?

Další věc, kterou mají fanouškové společnou s mnoha dalšími komunitami je, že najdete spoustu přátel a ačkoli internetová přátelství nejsou taková jako ta reálná, to se tvrdit nesnažím, znamenají často tolik, žeje nemůže v ničích očích snižovat. To sice není specialita pouze fanfiction autorů a čtenářů, ale je to tak.

Navíc kvůli napsání jediné povídky jsou autoři schopní přečíst si vysokoškolská skripta z psychologie, učebnici anatomie, Kámasutru, encyklopedii zbraní, zeměpisný atlas, cestovního průvodce a další a další. Čtení fanfiction tedy vede (alespoň u mě) k tomu, že se zajímám o věci, o kterých bych jinak ani nevěděla, že existují, že čtu knihy, které bych jinak neznala a kladu si otázky, které by mě jiank ani nenapadly. Zdá se vám to jako negativní dopad? Mě ne. Cokoli, co motivuje lidi k tomu aby četli, přemýšleli a zajímali se, aby se nadchli a začali se něčemu věnovat, aby prahli po nových informacích, cokoli takového nemůže být veskrze špatné, ať už rozum velí cokoli.

Nehledě na to, že jsem nikdy nečetla knížku tak vtipnou, abych se u ní nasmála stejně jako u zpackané fanfiction, a to co dokáže člověka upřímně rozesnát už tuplem nemůže být špatné. Ani v nejmenším.