Pekelný strach

5. dubna 2010 v 14:34 | Lennroe |  Odkopnutá múzou
Po delší době jsem se rozhodla trochu znehodnotit net něčím co jsem napsala. Pokuste se u toho neusnout a nic nerozbít...




"Tak ahoj."
"Jo, čau a dobrou."
Jdeme oba kousek pozpátku a máváme. Zvedám ruce vysoko do vzduchu a máchám jimi
jako prapory. Filip posílá vzdušný polibek. Dle našeho zvyku chytám pomyslnou raketu a odpaluju
jej zpátky. Málem vrazím ramenem do stromu, a tak směřuju svůj zrak radši po směru chůze. I on se už odvrací. Ještě několikrát se ohlédneme. Když ale skoro porazí zábradlí u silnice, zamáváme si naposled. Sleduju Filipova záda a marně doufám, že se otočí. Neoto
čí.
Stoupám do kopce. Jo je to dobrý, všude kolem jsou domy, kdyby se něco stalo, stačí zakřičet.
Co by se asi tak mělo dít? Sama nevím. Mohlo by, jistota je jistota. Jen tak, pro zahřátí. Ještě tenhle plot a přijde park. Znám lepší nápady než jít za jarní noci kolem. V sukni.
Odbočím tady. Půjdu sice kolem jiného, ale ten je na druhé straně ulice. Než by ji někdo
il2
přeběhl, začnu křičet. Kdo by jí, proboha, přebíhal? Snažím se myslet ironicky a vůbec mi to nejde.
Náno naivní! Copak vážně věříš, že by ti někdo pomohl, kdybys volala o pomoc? Ani by
nevystrčili hlavu z okna, tak je to. Zvládla bych vůbec zaječet?
Parkuje tu řada aut. Bylo by chytré schovat se v některém a číhat tam. Já být úchylem, udělala
bych to. Pozoruju vnitřky aut slabě ozářené pouličními lampami. Proč by to jako dělali? No proč to úchylové dělají? Ty si teda fandíš! A proč ne? Jim je to jedno.
Mířím vzhůru kolem pošty. I ta malá pojistka v podobě domů tu na chvíli mizí. Z jedné strany se rozprostírá zpustlá zahrada a z druhé stojí pošta. V neděli večer je to prašť jako uhoď.
Nerozhodně se zastavuju před malou bytovkou. Mám rychle proletět mezi těmi keři a
vysokou panelovou stěnou anebo to obejít po chodníku přes malý parčík. Zvažuju zda by někdo
zavolal záchranku nebo policii, pokud by mě vůbec slyšel. Tak jo, ta dlážděná cestička skýtá menší nebezpečí. Trochu si zajdu, ale bude to lepší.
Někde jsem zaslechla, že lepší je řvát hoří než pomoc, protože lidé se víc bojí o majetek než
o život někoho cizího.
Taky jsem četla v nějakém časopise článek o sebeobraně. Co to tam jen psali? Jo jasně!
Chytit klíče, tak aby trčely mezi prsty. Funguje to prý jako boxer. Dívám se na svou ruku. Tohle by
asi nikomu moc neublížilo.
Snad pořád nevěříš na toho násilníka? Byl by cvok, kdyby tu takhle po tmě a v chladnu
očumoval a vyhlížel nějakou oběť. No právě. Vždyť to musí být cvok, jinak by ty obavy neměly
smysl. Z normálního člověka strach nemám.
Brrr. Slabý vánek mi zlehka foukne pod mikinu až mi po celých zádech vyskáče husí kůže.
Konečně. Přes neosvětlenou část podél trávníku jsem se tedy dostala. Už jen chviličku. Bude to fajn.
Ještě se tomu v teple našeho bytu zasměju. Co to?
Úlevně vydechnu. Odlesk v zrcátku auta. Moje bujná fantazie pracuje na plné obrátky. A co
když se pletu? Záblesk odrážel skutečnost a někdo mě teď sleduje. Počkat! To cinkání, zlověstné
chřestění.
Jen klíče, které pořád svírám v dlani. Najednou mi těžknou nohy. Ubíhá mi asfalt pod chodidly skutečně pomaleji nebo se mi to jen zdálo. Houby! Panikařím.
"Uklidni se," nařizuju si šeptem. Tíha na okamžik ustoupí, než se tamhle mihne....


Kos. Kdo taky jiný. Usmívám se, jsem větší šílenec než kdejaký deviant. Ale teď si nevymýšlím. Opravdu ten stín ukazuje cosi divného. Takhle stíny neypadají.
il
Moje bludy už vážně přesahují všechny meze. Popelnice docela běžně vrhají stíny. Vždycky.
Blíží se můj vytoužený cíl. Dokonce vidím střechu. Pokouším se utíkat, ale nepopadám dech. Všecko se ve mně svírá. Slyším v nočním tichu tlukot vlastního srdce. Rychlý, skoro zběsilý.
"Seber se," napomínám se v duchu. Zbývá tak třicet metrů. Náhle registruju pohyb napravo.
Uhnu!
A čemu? Vlastnímu stínu. Jak jsem vyměnila světlo jedné lampy za světlo té druhé, stín
uskočil na druhou stranu. Několikrát zalapám po dechu, pak seberu síly a pokračuju. Pořád jsem si namlouvala , že nejsem srab. No, tak teď to vidím.
Sláva! Za touhle obrovskou budovou už konečně najdu vchod, ke kterému vlastním klíče. Už
je to za mnou. Co vlastně? Pitomé výplody mého chorého mozku.
Někdo zakašlal. Ten vzdálený zvuk za některým z oken mě příšerně vyděsil. Strnu na místě
a zírám na sloupek skluzavky před sebou. Ztratila jsem schponost pohybu a ochrnuly i hlasivky. To není tak jisté, ale nenacházím odvahu je zkusit. Křeč povoluje. Kousínek. Sotva pár krůčků. Nesmělé posunutí nohy následuje druhé.
Červené dlaždičky na našich schodech mě vítají. Zvládla jsem to. Sakra! Kam jsem dala klíče? Jo. Držím je pořád v ruce. Necitlivými prsty hledám ten správný. Světlo na vysokém sloupu mi nahlíží přes záda. Zasunuju roztřeseně to zubaté želízko do zámku. Dvě patra a přijme mě můj bezpečný pokoj. Lapám kliku vchodových dveří, jako by mi měla uletět. Zatáhnu. Otvírá se spásná
mezera. Dokázala jsem to.
A v tom mi na rameno dopadne ruka. Velká a těžká tlapa, která mě obrací k sobě. Zavírám oči. Teď ne! Tady ne! O chlup jsem to nestihla. Je mi najednou mnohem větší zima než dosud.
"Umři! Umři, než tě zabije!" poroučím svému tělu. A srdce se poslušně stáhne víc než může
snést. Krk se blokuje chuchvalcem strchu. Cítím jak se dusím. Chladná klika se mi zarývá do dlaně
a já ji mačkám ještě víc ve smrtelé agonii.
Tma. Tma a ticho. Hroutím se na rohožku. Hrůza je pryč. Utekla s posledním výdechem. A na rameni....
Na rameni mi pokojně visí mokré pánské tričko shozené z něčího okna večerním vánkem.
Sklouzlo ze šnůry a bez jakéhokoli záměru dopadlo na moje rameno. Ztěžklé vodou se mi
připlesklo k zádům a pouští drobný pramínek za okraj mých džínů. Je červené na hrudi s hrdým
nápisem HELL.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helinwa Helinwa | Web | 13. dubna 2010 v 20:04 | Reagovat

=) Tak to je hustý :) nejdřív jsem si myslela, že to bude nějakej slaďák :) ale pak... fakt dobře napsaný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama