Poslední plavba

29. dubna 2010 v 22:31 | Lennroe |  Odkopnutá múzou
moře
Bobby Waver byl námořník ve výslužbě. Měl hrubé šedobílé vlasy a tvář svraštělou jako rozinku. Jen oči si ponechaly barvu  šelfových moří, jako vzpomínku na doby, kdy ještě býval chlapcem, plavčíkem, a stával na přídi sledujíc, jak loď uhání kupředu nebo jak vítr vzdouvá plachty. Žil teď už mnoho let ve městě soužený nemocí a steskem po moři.
Jeho syn mu koupil byt naproti svému v pěkném cihlovém domě. Chtěl tak snad vykoupit to, že si pro samé karbanění, hromadění peněz a prohánění ženských nenajde na otce ani chvilku času. Nevyšetřil si ho nikdy ani trošku na to, aby si vyposlechl o starých časech, o pirátském a námořnickém řemesle a aby si nechal předat nějaké ty zkušenosti. Starý Bobby si v tom cizím vnitrozemském městě nedokázal najít přátele, a tak zůstavál den za dnem sám vzpomínaje na vlny a na tu slanou vůni.
Jediný, kdo ho občas navštěvoval, byla Greta, vnučka chudého ševce ze sousedního domu. Ráda seděla  se zkříženýma nohama na lenošce a poslouchala Bobbyho vyprávění. Znala už námořnickou hantýrku a líbilo se jí, jak ten šedivý pán pokuřuje dýmku a klidně povídá, jako by čas ani neexistoval.
Bobby si Gretu také oblíbil. Často se smála, pozorně poslouchala a vyptávala se. Někdy mu vykládala o obyčejných věcech venku
a později, když se mu nemoc zhoršila chodila mu nakupovat. Nosila zapletené dlouhé copy a v létě slamáček.
Čas ale neúprosně pádil kupředu a nehodlal těm dvěma dopřávat ještě nějaký čas na klábosení. Bobby se cítil den ode dne hůř, až jednou řekl své malé návštěvě:"Otevři tamtu skříň v rohu. Je v ní krbička od tabáku, podej mi jí."
Úslužně přeběhla pokoj a za okamžik už stála u jeho křesla. Zdvihl víčko a Greta mu zvědavě nakukovala přes ruku.
"Na, tohle si vezmi," natáhl k ní ruku, "Jsi chytrá, můžeš si za to zaplatit školu, aby ses brzy neudřela, byla by tě škoda." Podával jí balíček bankovek. Nebylo jich moc, zato mezi nimi oči děvčátka spatřily takové, jaké doma nikdy neviděla.
"Jsou to dolary, ty ti otevřou lecjakou cestičku." vysvětlil.
"To přece nemůžu," bránila se.
"Máš pravdu. Nemůžeš, musíš. Nechci aby to po mě zdědil můj syn. Šetřil jsem je dlouho a on by je prohýřil za jedinou noc." díval se na ni s výrazem, který nepřipouštěl námitek.
"Tak dobře," kývla váhavě, "ale jedině proto, že si to přejete. Od nikoho jiného bych si peníze pro nic za nic nevzala."
"Není to pro nic za nic, tys pomáhala mě, já teď pomůžu tobě." usmál se na ni.
Děkuji, mnohokrát děkuji." Vypadal dojatě. Zalovil ještě v krabičce a do stále otevřené dlaně jí vyložil několik mincí. Mihotavě se leskly v podvečerním šeru.
"Jsou stříbrné. Už dávno neplatí, dávám ti je pro štěstí." Na to už nic neodpověděla a zůstala u něj sedět až do setmění.
O pár dní později zemřel.
Jeho syn si vyvzpomněl, že poslední módou je mrtvé pálita popel uchovávat v urnách. Jeho otec by si něco takového zasloužil. Obyčejně se to sice dělá jen s bohatýmí a váženými lidmi, ale on si ho přece tolik cenil. A kromě toho místo pro urnu je na hřbitově mnohem levnější.
Greta se to pochopitelně dozvěděla. Nebylo to nijak těžké, Bobbyho syn se tím vytahoval ve všech hospodách po okolí. Smutně brouzdala ztemnělými ulicemi a myslela na ty hezké večery, které se už neměly nikdy opakovat. Po protější staraně kráčel vysoký pán v klobouku a právě se chystal vyhodit dočtené noviny.
"Počkejte, pane! Nevyhazujte je!" zavolala na něj a utíkala za ním. Otočil se.
"Načpak je chceš?" tázal se.
"Pro tatínka, zalhala pohotově, "nemůže si je dovolit, ale moc rád je čte, udělaly by mu radost."
"No vezmi si je, mě už k ničemu nebudou." Pokrčil rameny a dal jí je.
"Děkuju ," zavolala ještě přes rameno a už pelášila k námořníkovu domu. Proklouzla opatrně do dvora obešly roh domu a dveřmi pro služku, které, jak věděla, byly stále otevřené se protáhla dovnitř. Kradla se důvěrně známou chodbou k dveřím tolikrát navštíveného bytu. Dnes jde na návštěvu naposledy.
Bylo otevřeno. Rychle za sebou zas zaklapla dveře a když zavrzaly, na chvíli vyděšeně strnula vprostřed kroku. Nikdo nic neslyšel. Potmě dotápala ke skříni a našla v ní plechovou pixlu na tabák. Už ho tam zbylo jen na dně. Vytáhla ji a rozhlížela se po pokoji. Oči už přivykly tmě a viděla teď konečně na krbové římse předmět patřičného tvaru. Když přesýpala popel mrazilo ji v zádech a po celém těle jí naskočila husí kůže. Tohle by se asi s ostatky provádět nemělo a kdyby ji chytili...
Nic takového se ale nestalo. Vytáhla ze zástěrky dvě z mincí, které dostala na památkua položila je do popela.
"Pro převozníka," zašeptala.
Složila honem z novin lodičku. Kriticky své dílko prohlížela. Představovala si to sice trochu jinak, ale účel to splní. S lodičkou v jedné ruce a krabičkou v druhé kvapně opustila dům. Předtím pochopitelně zahladila všechny stopy.
Kdo by si druhý den ráno přivstal, mohl by vidět malou postavičku, jak klopýtá za město k řece a klade cosi na její hladinu. A kdo by stál poblíž, zaslechl by tiše pronesené:"Nebojte se, za chvíli budete v slaných vodách, zase uvidíte přístavy a ucítíte tu vůni moře a budou vás houpat vlny jako kdysi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 1. května 2010 v 16:20 | Reagovat

dojemné... :-)

2 Tinka Tinka | 2. května 2010 v 18:34 | Reagovat

Moc hezký příběh...přestože na stylistice by se ještě dalo trošku zapracovat, hlavní myšlenka je tady to nejdůležitější.

3 pavel pavel | Web | 3. května 2010 v 23:05 | Reagovat

hezký večer, nebo dobrou noc :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama