Štěstí v letu

28. dubna 2010 v 23:06 | Lennroe |  Odkopnutá múzou
To zase jednou tak stojím a najednou pic do hlavy, nápad, tak je to tu. Divný slohový útvar, jež pro pořádek a pro ty, co rádi škatulkují, nazvěme třeba povídkou.


Sobotní dopoledne a prazdný byt. Tahle nepravděpodobná situace toho dne skutečně nastala. Soňa byla blízka opravdovému štěstí. Máma odjela na víkend pryč a ji tu nechala. Už je skoro dospělá. Ve svých očích sice asi nedospěje nikdy, ale v máminých se to stalo a to už něco znamená. Pro ni to znamenalo pozdní vstávání, procházku, hudbu puštěnou na maximum, brouzdání po internetu, pečení bábovky a hlavně božský klid.
Když ráno vylezla z postele, slastně se protáhla a s úsměvem si připomněla, že je doma sama. Vzala si župan a otevřela okno. Dívala se na prosluněné sídliště, které za takového dne vypadalo málem hezky. Petrklíče na okně trochu povadaly. Už jsou tu docela dlouho, pomyslela si, nedivila bych se kdyby uschly, ale ještě je zaleju, možná se na chvilku vzpamatujou.
Přešla pokoj a natáhla se na skříň pro láhev s vodou na kytky. Jak se blížila zpátky k oknu, všimla si, že k unaveným poslům jara přilétl motýl. Paví očko nejspíš, vzpomněla si na tetina přírodovědná vyprávění z dětství. Tiše ho pozorovala stojíc ve stínu, aby neuletěl. Netušila, jestli se motýl může leknout, ale možnost tu je. Po chvíli posedávání na kvítcích se odvážil dovnitř. 
Ten je krásný, blesklo jí hlavou. Tím ale vytáhla špunt ve své hlavě a všechny staré bolístky a hloupé nápady se vrátily a rozlily se uvnitř lebky. Proč je všechno tak krásné? Proč jsou všichni tak krásní? Proč já nejsem? Proč nemůžu být? Proč, proč, proč?!
Babočka seděla rožku stolu a Soně se zdálo, že ji sleduje. Hlouposti, okřikla se duchu a zatoužila to plaché zvířátko odehnat. To on za to může. To on přivolal zpět ty šílenosti, které ona teprve nedávno tak pracně překonala. Chtěla zvednou ruku a hmyzáčka poděsit, vyhnat ho, ale něco jí v tom zabránilo. Okukovala krásně vybarvená očka na jeho křídlech a chtěla taky umět létat. Přála si, aby taky jednou mohla nahlížet na lidi shora, tak jako oni na ní.
Všichni jsou krásní a já hnusná. Všichni chytří a já úplně blbá. Oči se jí zalily slzami. Do háje s křídly, když jsou všichni dobří a já špatná,  jako čarodějnice z pohádky.
Brečela zas jako kdysi. Vzlyky jí prudce otřásaly, až se musela zachytit okraje stolu. Čekala, že motýl už se po tomhle zvedne, ale zůstal. 
Pomalu, bez toho aby to mohla nějak sama ovlivnit se jedno chodidlo v pruhované ponožce posunulo po koberci. Druhé jej následovalo. Síla ji opustila, vůle na ni zanevřela a nohy samy odnášely její tělo pryč, aniž by mohla vnímat kam. Aniž by mohla ovlivnit směr.
Uběhly roky. Uběhlo pár vteřin a stála u  knihovny. S jistotou, jako dobře naprogramovaný robot sáhla za nějakou otrhanou knížku a poměrně zachovalého Švejka. Schovávat takové věci zrovna sem by ji samotnou nenapadlo. Ona by tam spíš schovala něco jako plechovku s bonbóny. 
Hladké dřevo a studený, leštěný kov spojeni jako milenci v drahý a přesný revolver. Mamka ho koupila po tom, co je před pár lety vykradli a ukryla ho na ono doslova prozaické místo. Padl do dětské ruky s děsivou přesností. Prohlížela si jej se zaujetím, jakým sběratelé zkoumají své nové přírůstky. Krásná hračka. Jdeme si hrát, už tak dlouho jsem si nehrála. Něžně kolem něj ovinula prsty a bezmyšlenkovitě se zamířila zpátky do pokoje. Stanula znova proti zrcadlu, teď už beze strachu, bez slz. Odjistila zbraň zkušeným pohybem. Úplně poprvé, ale šlo to samo. Zálibně naslouchala tichému cvaknutí.
"Hmmm, " zapředla tiše a přivřela oči.
"Všechno se dá jednoduše vyřešit," vybavila se jí zničeho nic slova jejich matikáře.
Jistě, tak to teď udělám já. Pomalu zvedla revolver k hlavě. Byl najednou lehčí než cokoli jiného. Levituje.
Je vůbec nabitý? Je. Vím to, nevím jak, ale vím.
Okamžik zavládlo ticho a poté je protrhl výstřel.
Ozval tříštivý zvuk. S obrovským zadostiučiněním sledovala, jak se střepy sypou dolů na zelený koberec. Chřestily. Bylo to pryč, zabila to, zastřelila to, zvítězila. Zahlédla ještě němého svědka svého počínání, toho s tenkými pestrými křídly, odlétat. Na zlomek vteřiny se jeho odraz zatřepetal na jednom ze střepů.
Ta hloupá pověra zmiňuje rozbité zrcadlo, nikoli rozstřelené, a pak, střepy přece znamenají štěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama