Mravokárná babice

22. září 2010 v 22:26 | Lennroe |  Samo přišlo
Jestli si myslíte, že se chystám nadávat na důchodce a učitele, pletete se (ne že by mě to nebavilo). Tentokrát budu mravoukem já, ač slovo mravný nesnáším. Nikdy jsem netoužila být mravná a po svém okolí to též nepožaduji, je ale pravda, že nějaké staromódní výhrady k "těm dnešním lidem" přeci jen mám. Vlastně ani ne tak k lidem jako spíš k pár abstraktním pojmům, které zmizely (nenávratně?) v propadlišti dějin.
Třeba úcta. Nebo věrnost. Popřípadě hrdost. Vlastenectví. Čestnost. Neříkám, že takové vlastnosti nějak extrémně obdivuju, popřípadě, že taková jsem (chraň bůh (pouze pro věřící v jednoho boha, jinak dosaďte cokoli jiného, já například červenou čajovou konvici => Chraň červená čajová konvice)), ale přeci jenom mě zaráží, že lidé dnes takový nejsou (abych obešla rejpaly, ano, až na VYJÍMKY potrvzující pravidlo).
Úcta se dá chápat různě. Asi nejvíc se omílá úcta ke starým lidem, ta nám ale, zdá se mi, chybí ze všeho nejmíň. Spíš mezilidská úcta celkově, protože senioři slepě si vymáhající ten svůj kousek to sami moc nepěstují. Nebo úcta k tradicím, to jsem v Čechách mockrát neviděla. Úcta k věcem. Dřív (možná ještě i když jsme byli malí) bylo úplně normální, že se věci nosily do opraven, že se všecko pečlivě udržovalo, že se díry na ponožkách látaly a že se mobily nosily ve speciální vyztužené taštičce a bylo s nimi zacházeno jako s porcelánem. Dneska se všecko vyhodí při prvním příznaku selhání, komu by se chtělo čekat na spravení a ještě za to platit, když za stejnou cenu můžete mít něco nového. (Brr, úplně cítím jak ze mě táhne takový ten starobní puch, pošlete mi někdo Tena lady.) Úcta ke kvalitě a práci. Kdo si dneska nechá šít něco u švadleny? A vlastně s tím souvisí i ta věrnost. Věnuju se rok dva budování manželství? Nevadí, žádná škoda, pěkně se rozvedu a nebudu si dělat vrásky s nějakým vztahem, takových ještě bude. (Samozřejmě, že denně ožralý manžel s násilnickými sklony důvod k rozvodu je, ale hádka kvůli politým šatům už spíš těžko. ) Nebo snad předpokládáte, že se naši prarodiče nikdy nepohádali a proto spolu vydrželi?
Vlastenectví. Tak do tohohle nemám já co mluvit, jelikož jsem vlastenec asi jako byl Armstrong bílej. Chci jen připomenout, že dřív bylo velice přirozené hájit zájmy svojí země, být hrdý na svůj jazyk a tradice a mluvit o své vlasti před cizinci v dobrém. Dnes je to spíš pokládáno za bláznovství nebo nedostatek informací.
A čestnost s hrdostí. Tady bych se vrátila až k rytířům (těm literárním, kolem těch skutečných chodila čestnost obloukem). A nejen rytířům, i prostí lidé to tak měli. Někdo urazil vašeho otce? Hájíte ho třeba i ve rvačce, i kdybyste toho parchanta nenáviděli. Jak byste jinak vypadali? Nařčení se okamžitě odčiňovalo. Bylo přece nesnesitelné, aby na vás ostatní koukali jako na zloděje (když zrovna nejste zloděj, že?). Hrdost a čest tím nemyslím celibát nějakého arogantního blba, ale prostý fakt, že lidem dříve záleželo na dobré pověsti a jejich postavení se na tom zakládalo. Každý měl nějaké hranice, které by nepřekročil, nějaké normy, které si hájil. Našli jse něco co nebylo vaše, šli jste to vrátit. Křivě jste někoho obvinili, omluvili jste se a uvedli to na pravou míru. Kdo si dneska s takovými kravinami láme hlavu. Na to není čas.

Zní to jako bych zastydla kdesi v 18. století a promlouvala z hrobu. Pravda je, že já sama, žádnou z těch věcí nemám ani nedodržuji, ale vlasně spíš proto, že nevím jak a proč. Nikdo mi to nikdy nepředvedl. Nic mi ještě nedokázalo, jestli by to vůbec stálo za to. Nejsem Míra Dušín, abych se spokojila s dobrým pocitem, já chci vidět reakci, výsledek, cokoli. Nejspíš je to jen přežitek, ktreý by lezl všem na nervy a k ničemu by nevedl. Možná se prostě doba musí posunout a něco vypustit, aby mohla jít  dál. Ale i tak mi vrtá hlavou, kdy a proč to všechno zmizlo a zdali je to všude stejně nebo zas jen my Češi máme něco extra. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hesteth Azees Hesteth Azees | Web | 22. září 2010 v 23:01 | Reagovat

Souhlasím s tebou, taky si sem tam připadám trochu pozadu, hlavně při konverzaci s některými svými vrstevnicemi, když dojde řeč na to, kdo kde a kolikrát se s kým vším vyspal. Mívám takový dojem, že mi něco uniká. Hlavně mi připadá, že se snad vytratila sebeúcta.
Tedy ne že bych chtěla tvrdit, že jsem nějaký vzor ctnosti, to zas ne. Ale v jistých mezích možností...

2 m. m. | Web | 23. září 2010 v 0:11 | Reagovat

Huh, to je nádhernej článek a je tak dobře napsanej, že mě štve, že jsem ho tak nenapsala sama :D Nemám co k tomu dodat, snad jen že já za ty vlastnosti ještě bojuju. Ještě mám naději, ještě se snažím lidi učit lepšímu chování, větší úctě, zodpovědnosti a podobně. Ještě se snažím zlepšit svět a vrátit ho k tomu, co bylo dřív normální a kamsi se to vytratilo. Snad mi to ještě dlouho vydrží.

3 mil01 mil01 | Web | 23. září 2010 v 0:18 | Reagovat

hmm já ti nevím, to je právě všcko otázka toho že lidi musí začít sami u sebe... Každý zvlášť.
Nevím jak kdo, ale já prostě nejsem schopná některé věci udělat, je to nějak ve mě a nehnu s tím a vlasně ani nechci. Tak to je a hotovo. A jsou jiné věci a ty prostě poruším bez mrknutí oka.
Nedávno jsem dočetla Jih proti severu a tam některé otázky ohledne morálky byli teda pro mě do nebe volající, no. :-D

4 pavel pavel | Web | 25. září 2010 v 18:39 | Reagovat

já ti řeknu proč tak je... totalitní režim, tzv. komunismus, udělal z Čechů po vzoru Ruska plebejce... samozřejmě ne ze všech... tedy všeobecně. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama