Desatero

20. ledna 2011 v 21:40 | Lennroe |  Sepraná moudra
Nechtěla jsem tuhle nabubřelost zveřejňovat, protože jsem si víceméně jen tak ujasňovala, kde dělám chyby já a co se mi nelíbí u jiných. Zabralo mi to spoustu času, jenže takových výlevů na vypsání mám v rozepsaných spousty a nikdy je nezveřejním. Teď se ale nachomýtlo takové téma týdne, že mi to nedá. Mohla bych napsat článek o tom, jak je čeština jedna ze strašně mála věcí, na které jsem tady u nás hrdá. O tom, jak upadá a jak krásná stará slova, jaká s oblibou používal pan Čapek, už skoro nikdo nezná. Mám ale dojem, že o prznění, úpadku a krásách našeho jazyka vznikne článků plno, tak nač nosit dříví do lesa. No a pak mě napadlo, že tedy dám k dobru tohle. Nemám právo nikomu radit a za tenhle text se víceméně stydím, ale napadlo mě, že spisovatelé, kteří píšou své příručky o psaní se na to dívají z jiné stránky než já, průměrný čtenář se záběrem od Shakespeara po FanFiction. Taky tyhle rady nejsou určeny spisovatelům ale spíš těm tvůrcům, kteří mě obklobují na internetu. Upřímně si za tím vším nestojím, takže se do mě můžete s klidem pustit a vyvrátit mi ty moje "moudra," ráda to přehodnotím nebo srovnám svůj vkus s vámi.
Než jsem zjistila, jak moc náročné povolání to je, kolik vám platí a jak narváno je na oboru kunsthistorie, chtěla jsem být kritička. Recenzovat knížky, filmy a výstavy, považovala jsem to (a stále si to myslím) za tu nejlepší práci pod sluncem a pod hvězdami. Snad proto mám ve zvyku pitvat se ve všem, co čtu, přemýšlet nad tím, jaký je to vlastně styl, kde má autor chyby, co je jeho silná stránka a tak podobně.
To mi možná zůstalo ještě z doby, kdy jsem chtěla být spisovatelkou. Byl to takový sen na pomezí dětství a dospělosti, ke které se nikdy nedostanu a zůstanu uvězněná v dětském světě, což je také to jediné, o co stojím. Z představy, že mě bude živit psaní, jsem ale vyrostla. Jednak si nemyslím, že bych mohla někdy psát tak dobře, aby to někoho zajímalo a taky si popravdě myslím, že by mě to vlastně ani nebavilo. Jsem ráda, že chodím do školy, protože jsem velice líná, když má přijít na rozhodování, co budu teď dělat. Když je ale rozhodnuto, lenost ze mě opadává. Proto mám ten dojem, že kdyby moje obživa visela na tom, kdy se rozhodnu sednout si k počítači a něco napsat, brzo bych chcípla hlady. A stejně, by mě nebavilo pracovat doma, měla bych pocit, že jsem jaksi předčasně v důchodu. Zkrátka vím, že svým vlastním pánem dokážu být jen částečně, a tak jsem představu sebe jako uznávané spisovatelky zavrhla poměrně rychle.
V tom krátkém období jsem se všude možně pídila po tom, jak správně psát. V hloubi duše jsem věděla, že stejně jako malování ani psaní se nedá řídit podle nějaké příručky. Ovšem bavilo mě číst všechny ty rady v knihách pánů Cejtlina a Kinga a ještě nějaké paní, jejíž knížka byla snůška bohapustých keců, ale aspoň jsem se pobavila. Na řadu přišel samozřejmě i vševědoucí internet, kde jsem našla spoustu materiálu. Některé články měly chyby i v odstavci o pravopisu, jinémě přímo oslnily svou pravdivostí.
Já poslední dobou přemýšlela nad tím, čím jsou některé knihy tak úžasné, že si našly cestu k velmi širokému čtenářstvu po celém světě a dostaly i svou filmovou podobu. Vynechám Stmívání, které katapultoval na špici neodolatelný Robert Pattison, na něhož budou ženské po celém světě až do jeho smrti volat Edwarde. V téměř každém se vyskytuje milostný vztah nebo jeho náznak, trauma z dětství a jeho následky,občas trocha humoru, nějaké to utrpení a popřípadě pár náznaků strachu v podobě, jakou si každý čtenář dovede představit. Proto jsou tak úspěšné knihy Stehena Kinga, J.K. Rowlingové, Darrena Shanna, Michala Viewegha, Maria Puzza a dalších. Když jsem si včera večer četla, konečně mě trklo, to o čem už tak dlouho přemýtám. Totiž najednou mi před očima vyplynuly všechny ty věci, které mě dokážou připoutat k monitoru a donutit přečíst to až do konce bez jídla, pití a chození na záchod. Konečně jsem si uvědomila i své vlastní chyby. A tak vzniklo moje desatero.




A rovnou poruším jedno z pravidel a trochu to rozvedu, jelikož mám dojem, že některé body jsou dost stručné. Já sama vím, jak jsem to myslela, ale objasním to. Ještě jen, proč nezmiňuji věci jako pravopis, opakování slov a tak dál, zkrátka klasiku? Inu bylo už o tom popsánono mnoho oken editorů a já si nemyslím, že autor, kerý se nedokáže vyhnout stálému opakování slov má nějakou šanci, že jednou bude přijatelně psát a taky jsem shrnula víceméně věci důležité pro udržení pozornosti čtenáře a pro to, aby napsné dílko nepůsobilo směšně. Když budu napjatá jako struna, neodradí mě ani pravopisné a stylistické chyby.


Bod 1: Nebojím se šťouchnout do děje.
Tohle pravidlo mě svedlo k napsání celého desatera. Je ze všech nejdůležitější a alespoň kousek je ho obsažen i ve všech ostatních pravidel. Podařilo se vám dovalit kouli příběhu až na kopec a teď tam balancujete na vršku a víte, že ji čeká prudký dějový spád, jen nemáte ponětí, jak do ní máte strčit. Zahoďte všechny obavy, důležité je teď udělat něco překvapivého. Jestliže jste se vy sami zadrhli, pravděpodobně se v tomto okamžiku nudí i čtenář a je třeba ho rychle něčím bacit aby se probral. Teď nezáleží na tom, jestli je to logické, myšlenkově hluboké, takové nebo makové. Nechte klidně spadnout postavě na hlavu meteor, přiveďte si rozzuřeného medvěda, který tam nemá co dělat, hlavně nad tím moc nepřemýšlejte a honem přiložte na oheň ať vám nevyhasne. A pamatujte si, že úplně nejlepší je když překvapíte i sami sebe.

Bod 2: Když už druhou stránku věnuju líčení krajiny nebo rozpoložení postavy, je něco špatně.
Nemusí, každá strana přetékat dějem a informacemi, to čtenáře jen mate. Ovšem strana, na které se neděje vůbec nic, je naprosto zbytečná a nejlepší, co se s ní dá dělat, je smrsknout ji na jeden odstavec a pokračovat. Nikdo nepotřebuje vědět, co má která postava na mnohatisícové demonstraci na sobě, není-li to nutné pro běh děje a i pak je dobré být co nejstručnější. Zevrubné popisy místnosti, která se v celém příběhu jen jednou mihne a líčení stovky pocitů, které právě rvou vašeho hrdinu na kusy jsou nuda. Nikdo to nebude číst. Po pár větách každý buď čtení zavrhne nebo pasáž přeskočí.

Bod 3: Nepíšu si deníček ani závěť.
Netvrdím, že nemůžete psát o sobě, ale své autobiografie dokáží napsat jen opravdu talentovaní autoři, jako například Betty McDonaldová a je skutečně těžké vylíčit svůj život tak, aby to mělo nějakou jiskru. A kromě toho, většina lidí, kteří si čtou takovéhle články stejně ještě nemá na sepsání svých pamětí věk, takže je to poměrně bezpředmětné.
Stejně špatné jako chabé pokusy o epický příběh vašeho života je i promítání sebe a svých představ do vaší postavy. Uvědomte si, že to že jste ji stvořili neznamená, že se jí můžete vnucovat. Postava, kterou vymyslíte má svůj život. Můžete do něj sice zasahovat, ale jen do té míry, do jaké zasahuje rodič do života svého potomka. I při výchově je chyba, když rodiče přenášejí své nesplněné touhy na děti. Stejně tak vy byste se neměli snažit narvat do své postavy všechny vaše starosti nebo z ní udělat to, čím jste vždy chtěli být vy. To jak si připadáte ošklivý hloupý a jak vás nebaví váš nudný život si zapište do deníčku a postavu, kterou jste stvořili tím nezatěžujte. Stejně tak se nesnažte vnutit jí tragický osud, na jehož uskutečnění nemáte sami odvahu. Hrdinou vašeho příběhu nejste vy, ale někdo jiný, tak se mu do toho nepleťte.
Ahoj jmenuji se Beatrice a chtěla bych vám vyprávět příběh svého života. Začalo to asi, už když jsem se narodila. Od dětství jsem byla neobyčejné dítě, velmi rychle jsem se učila a často jsem ve vteku způsobila nějakou drobnou nehodu pouhou silou myšlenky. I přesto, že jsem se od svých vrstevníků velmi lišila, měla jsem kolem sebe neustále spoustu přátel. Po matce jsem zdědila krásné zlato-rezavé vlasy a modré oči, téměř do fialova a po otci zase štíhlou, sportovní postavu a smysl pro humor. Bohužel jsem to u nich již nestihla docenit, byli zabiti, při pouliční přestřelce velmi krátce po mém narození.

Bod 4: Vím, co bude dál, ale když si tužka vede svou, nebráním se.
Jen tak si sednout a napsat bestseller se vám nepodaří, s tím se smiřte. Musíte mít nějaký nápad. nejlépe zabírají otázky typu: "Co by se stalo, kdyby...?" Ani potom, ještě nemůžete začít. Je třeba vědět, kde se vše bude odehrávat, jaké postavy přibližně budete potřebovat a jak asi by to mělo skončit nebo alespoň, kam se příběh vyvine v první části.
Dobrá rozepsali jste se a v hlavě už máte přesnou vizi toho, jak to bude dál, jenže najednou máte pocit, že teď by měl do děje někdo vstoupit, nebo že by měl váš hrdina pozměnit plány a najednou vám to psaní nejde od ruky a vy začínáte vidět trhliny původního plánu. V takovém případě se nebraňte. Buď časem najdete odbočku vedoucí na původní cestu anebo se vám otevřou zcela nové obzory. Tak či tak intuici potřebujete, není dobré ji odstrkovat.

Bod 5: Moje postava - můj přítel.
Je to prosté. Tak jako vaše postavy mají i vaši přátelé mezi sebou různé vztahy a ne všichni se mají navzájem rádi. Proto i postavy ve vaší knize byste měli mít rádi všechny ať už dostanou kladnou nebo zápornou roli. Když totiž budete milovat jen svého báječného hlavního hrdinu a všechny, kdo budou stát proti němu budete odstrkovat, čtenář pozná, že se nechováte správně, že jednomu nadržujete a druhé trestáte za každou maličkost.
Další podobnost mezi přáteli a vašimi postavami tkví v tom, že přátele sice dobře znáte, ale i tak vás dokážou překvapit. I vašeho hrdinu musíte znát, abyste mu nové povahové rysy nevymýšleli, až ve chvíli jeho životního rozhodnutí. ovšem i jeho můžete občas nechat udělat něco, co byste ani vy sami nečekali.
A poslední srovnání. Jistě máte různě blízké přátele. Od těch nejlepších až po obyčejné známé. Ty nejlepší znáte jako své boty, o známých víte jen pár útržkovitých informací. A podobně byste měli zařídit i váš příběh. Hlavní hrdiny si promyslete nejlépe a vedlejším postavám vymyslete jen pár charakteristických rysů. Rozhodně byste neměli dopadnout tak, že někdo kdo se v příběhu má jenom mihnout má zpracovaný celý životopis a o vašem hlavním hrdinovi ani nevíte kdy a kde se narodil.

Bod 6: Škrtám a škrtám a nepřipisuju.
Musí tam být dvě přídavná jména? Nestačilo by jedno? Nemám je dát pryč obě? Aproč je tam vlastně tenhle rozhovor? Není náhodou úplně zbytečný? Opravdu musí ten co to bude číst vědět, kolik měla knoflíků na košili?
Takhle byste se měli ptát. A pořád si odpovídat. Nepotřebuju, škrtnu.
Neměla bych tam ještě připsat, proč se tam rozhodla jít? Nepopsala jsem toho nového spolužáka moc stručně? Neměla bych ještě trochu natáhnout ten rozhovor, když je tak zajímavej?
Takhle se pokud možno neptejte a když už se ptáte, nikdy nic nepřipisujte.
Pamatujte si, že žádný popis není dost stručný a že hrdina toho nikdy necítí tolik, kolik jste o něm napsali.
Když vstoupil do lokálu, všichni se po něm otočili. I chlapec sedící v rohu u stolu oblečený v modrém tričku s anglickýcm nápisem a moderních úzkých džínách i dívka, kterou před tím zahlédl na sjezdovce a nyní ji poznal podle žlutých přezek na botách a helmy s tenkými modrými a zelenými proužky na černém podkladě. Přistoupil k pultu, nad nímž vysely srnčí parůžky na oválné devěné desce a po stranách dva obrázky (jeden s myslivcem držícím za nohy zastřeleného zajíce na pozadí zasněžené krajiny a druhý se dvěma chlapci na koních, jedoucími mezi krmelcem naplněným chlebem, zním, mrkví, kaštany a jablky a vysokým posedem, na němž seděl myslivec s dalekohledem a sojčím pérem na klobouku ) a objednal si grog do hrníčku s růžovými kytičkami podél okraje a zlatým proužkem na tenkém oušku.
Vešel do lokálu a u pultu si objednal grog. Ani si nevšiml, že několik lidí zvedlo hlavu a podívalo se na něj.

Bod 7: Nevysvětluju!
Sedmička je velice důležitá. Nikdy nevkládejte za to, co hrdina právě řekl nebo udělal vysvětlení. Pokud to děláte dopouštíte se jedné ze tří chyb. Buď děláte ze svého čtenáře pitomce nebo máte dojem, že předchozí děj není dostatečně jasný a důvod z něj nevyplynul anebo zbytečně ochuzujete svůj příběh o napětí. V prvním případě vysvětlení okamžitě škrtněte. Ve druhém vysvětlení okamžitě škrtněte a přečtěte si po sobě již napsaný text. Dávejte při tom dobrý pozor, jestli jste zmínili dostatek vhodných náznaků, aby váš čtenář dokázal pochopit, proč se děje, to co se děje. Pokud je skutečně nějaká část zmatečná a mohlo by se stát, že čtenáři uniká něco důležitého, co je pro vás jakožto tvůrce příběhu samozřejmé, budete muset, ať chcete nebo ne, onu část přepsat. A v posledním případě, vysvětlení škrtněte a nechte si ho až na dobu, kdy budete muset motivy svého hrdiny odhalit.
Souvisí to i s bodem 8. Nevymýšlejte mechanismy a zápletky, které nebudete umět podat tak, aby byly pochopeny bez vysvětlování i negeniálním čtenářem. Jedna taková nestvůrná zápletka plodí další a už se z toho nedostanete. Tím, že budete vždy uvažovat nad tím nejjednodušším i když nejbláznivějším řešením, si uštříte spoustu práce s přepisováním a rekonstrukcí celého příběhu.

Bod 8: Nevymýšlím si krkolomnosti, honosná jména ani "dosud neobjevené jedy."
Pokud v tomto bodě poznáváte výňatek z pravidel pátera Knoxe o správné detektivce, nemýlíte se. Někteří autoři jsou totiž natolik bystří, že si po nějaké době všimnou, že jejich dílko nemá tak dokonalý nápad a silný příběh, jak si původně mysleli a začnou se to snažit zamaskovat.
A tak se najednou do příběhu vkradou nevysvětlitelné jevy, dosud veřejnosti neznámé vynálezy a objevy, popřípadě postava dostane nepřehlednutelné a nevyslovitelně kouzelné jméno.Tím můžete docílit naprostého caosu, neovladatelného hysterického smíchu a klidně i obojího.
Další věc, která byla stokrát omílaná jsou cizí jména. Není špatné psát o postavách s exotickým jménem, ale ty postavy musejí exotické doopravdy být. Stejně tak zbytečně nepočešťujeme cizí jména, je na to potřeba cit a spousta překladatelské praxe jakou mají třeba pánové Kantůrek nebo Medek. Nesnažíme se taky psát česká jména anglicky. Ačkoli se vám to může zdát nudné, pokud neznáte reálie dané země, pište raději o místě, kde žijete a postavy pojmenujte podle toho. Taková Catherine Elizabeth Dupont-Xavierová se v partě Pepíků a Mařenek nebude así cítit dvakrát doma.
Do téhle oblasti spadají i nejrůznější klišé zlatými artefakty a utajenými předky počínaje a náhodným objevem kamene mudrců konče.
Poslední věc hojně užívaná jako reklamní obal je velmi okázalé prostředí a vystupování postav. Je sice hezké, že vaše dechberoucí hrdinka stojí uprostřed nesmyslně velké haly plné zlatých mozaik a majestátně jí vlají šaty i vlasy, ale jakou to má logiku? Proč prostě neřekne, co chtěla, a nevypadne? Tak přemýšlí čtenář. Neocení, že jste se snažili o epickou scénu.
Sesedla s jednorožce a zamířila majestátním krokem doprostřed palouku. Všechny oči ji upřeně sledovaly. Dlouhé, bílé, zlatě vyšívané šaty kolem ní povlávaly a obklopovala ji zvláštní záře. Zastavila se a vzpjala ruce k nebi, potom pronesla jakési složité zaklínadlo. To, co následovalo, nikdy předtím nikdo z těch nejkušenějších černokněžníků postávajících kolem a vzhlížejících k nebi nezažil.
"Jak jsi to dokázala?!" vydechl jeden z nich ohromeně.
"Poradil mi to Kolomäësiolucionisus. Je to nějaké dosud nevyzkoušené kouzlo. Nalezli jsme je odpoledne v jedné velmi staré zapomenuté knize," odvětila prostě.

Bod 9: Nevedu monolog, i postavy chtějí dostat slovo.
Většina dobrých příběhů i charakterů je vystavěná na dialogu. Nejlépe mezi postavami, ale může bý i vnitřní. Můžete tak čtenáři nenásilně cizími ústy vysvětlit nějakou novinku, kterou hodláte zakomponovat do příběhu, máte možnost upřesnit něčí povahu, aniž byste ho popisovali jako ve školní slohové práci a dají se tak dobře propojit rozdílná smýšlení jednotlivých postav a vyústit v zajímavé situace.
Napsat dobrý rozhovor není nijak lehké a chce to trochu cviku, ale v podsatě stačí, když si již napsaný dialog přečtete nahlas a budete pozorně naslouchat. Znáte-li dobře své postavy, bude vám hned jasné, co by nikdy nevypustily z úst.
Přímá řeč je asi nejužitečnější nástroj i v místech, kde se kupředu posouváte jen ztuha. Stačí pár šeptaných slov za rohem a jste z prekérní situace venku. Ovšem získat cit, pro to, co má být řečeno a jakým způsobem chvilku trvá. Nejlepší je poslouchat jak se baví vaši známí a přemýšlet, co je na jejich projevu charakteristického a svým postavám pak také přiřknout nějké typické vystupování. Neříká se nadarmo, že vlka poznáš po srsti a člověka po řeči. Vyřčená slova dávají často tušit i to, co byste jinak ani neuměli popsat.

Bod 10: Vyprávím, neonanuju.
Je sice báječné, že máte tak hluboké znalosti botaniky, že se vyznáte v historických souvislostech, nebo že máte neotřelý vkus a dovedete svou hrdinku vystrojit podle posledních trendů. Je přímo úžasné, jak velkou slovní zásobu máte. To ovšem nic nemění na tom, že čtenář si možná časem všimne a možná taky ne, ale hlavně je to pro něj naprosto nepodstatné. Chcete-li se chlubit svými skvělými znalostmi, vkusem a oldbřímí fantasií, pište odborné články, ale do vyprávění příběhu se nic takového nehodí. Netahejte svou genialitu tam, kam nepatří. Pro mě za mě si sedněte doma před zrcadlo a celý den na sebe čumte a opakujte, co všechno umíte a víte, ale nás čtoucí toho ušetřete. Když mermomocí potřebujete zatáhnout do děje nějakou odbornou vsuvku (jako ve Dni Trifidů, Šifře Mistra Leonarda atd.) udělejte to stručně a ústy některé z postav. A dodejte jen tolik informací, kolik je nezbytně nutné. Až jednou budete sepisovat učebnici, prosím, vyblbněte se, jak je vám libo, ale tady stále platí, že všechno zbytečné má být škrtnuto, aby čtenář nezapomněl, co se vlastně dělo, než se objevila závorka a za ní třístránkový zevrubný rozbor rodokmene nějakého bezvýznamného vévody.
Ať je to jakkoli kruté, spisovatelé nejsou slavní. Slavné jsou jejich knihy. A proto jen málokoho zajímají. A tím, že do svého výtvoru veskládáte svůj životopis i se vším, co jste četli za poslední týden v National Geographic, nikoho nedonutíte k tomu aby vás obdivoval. Jediné čeho můžete dosáhnout je, že se někomu bude líbit vaše psaní.

A poslední, tentokrát už stručná a jasná připomínka: Nikdy neberu sebe ani svoje "celoživotní dílo" příliš vážně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. ledna 2011 v 22:10 | Reagovat

Já vysvětluju. Občas.

2 signoraa signoraa | E-mail | Web | 20. ledna 2011 v 22:22 | Reagovat

Přečetla jsem to se zájmem, celé a chválím. Myslím si, že by ses měla věnovat psaní.
Je to už několikátý článek, který jsem od tebe četla. Všechno má hlavu a patu, obrazně řečeno, nikde žádný chaos, vše pěkně srovnané.
A myslím si, že nikdy není pozdě začít se věnovat tomu, co člověka fakt baví :-)

3 Lennroe Lennroe | Web | 20. ledna 2011 v 23:21 | Reagovat

[2]: Já má hlavní problém, že jsem kromě blogového článku a školního slohu nikdy nic nedkokončila.

[1]: vyjímkám povoleny vyjímky :)

4 Bylinka Bylinka | Web | 20. ledna 2011 v 23:46 | Reagovat

Jak je vidět, máš to v hlavě (a te´d už i na "papíře" hezky utřizené, což je první krok k úspěšnému začátku. Jsi mladá a máš spoustu času na to, abys svůj sen realizovala, tak se snaž a když si půjdeš za svým, věřím, že jednou budu třímat v ruce Tvou knihu a už se na to těším:))

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. ledna 2011 v 9:21 | Reagovat

[3]: ad 2) konec konců na to je vždycky času dost ...

6 Kacii Kacii | Web | 21. ledna 2011 v 9:35 | Reagovat

Strašně se mi líbí ta podmínka číslo pět, já svoje postavy miluji víceméně všechny... XD ono je občas strašně těžké je nemilovat ^^ a pak se přistihnu, že chci měsíc svou postavu zabít a v den psaní si uvědomím, že je to jako bych vraždila kousek sebe...

7 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 21. ledna 2011 v 9:44 | Reagovat

No, přelouskala jsem to víceméně celé. Musím říct, že na člověka, který se psaní nevěnuje, ti huba jede slušně. :-D
Co mě dostalo nejvíc, tak to, že si za svými názory nestojíš. Tak proč to tady vlastně píšeš? 8-O
No, dobře, kdybych tady měla vypsat, v kolika bodech s tebou docela nesouhlasím, asi by to byl velice dlouhý komentář. Navíc vzhledem k tomu, že si za svými názory nestojíš by to ani nemělo význam. Krátce mi to občas zvedlo mandle, ani ne tak obsahem, jako způsobem, jakým ses vyjádřila. Jako názor je to dobré, ale článek sám by potřeboval občas trochu proškrtat a šťouchnout. Třeba nějaký meteorit. :-)

Docela mě překvapilo, že jsem se objevila mezi tvými oblíbenými blogery - no, po tomto kritickém komentáři tuším, že opět pomažu ven - ale každopádně jsem ráda, že se ti mé články líbily. Co mě trochu zarazilo, bylo prohlášení: Ne že bych se nějak vzhlížela v její tvorbě. Zajímalo by mě, co to vlastně znamená, protože mi to zní silně kriticky, něco jako "s tím nechci mít nic společného, to je přece jasné" a jaksi v tom kratičkém komentáři neříkáš, proč tomu tak je. Proto bych se ráda zeptala, co ti vadí - nepíšu žánr, který ti sedí, píšu podle tvého názoru špatně, nesedí ti to názorově, nebo ti nesedí něco jiného... Nikde ses totiž k mé práci nevyjádřila.
Chápej mě, jsem publikující autorka a zpětná vazba, ať už pozitivní nebo negativní je pro mě důležitá. Koneckonců jako pro kohokoliv jiného. ;-)

8 Lennroe Lennroe | Web | 21. ledna 2011 v 16:54 | Reagovat

[7]: Ani mě nenapadne tě mazat, kritické komentáře mám stejně ráda jako ty pochvalné.  :-)
Nestojím si za tím právě proto, že se psaní nevěnuju, a tak jsou to víceméně jenom postřehy, věci,  co mi vadí u jiných nebo, co mě dokáže odradit od četby.
Kromě toho jsou to většinou začátečnické problémy nebo i částečně transformované rady spisovatelů, které jsem někde četla. Zkrátka nic, co bych mohla prezentovat jako hodnotná neměnná pravidla pro spisovatele všeho druhu.
No tak dobře, článek je to dlouhý dost, tak nebudu spamovat komentáře a napíšu ti e-mail.

9 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 21. ledna 2011 v 17:18 | Reagovat

[8]: Platí. :-)

10 pavel pavel | Web | 23. ledna 2011 v 22:17 | Reagovat

Jako malej kluk jsem chtěl být taky spisovatel a vlastně se mi mé přání splnilo. Pár knih jsem napsal a vydal a tady v Německu jsem i vedený jako autor a  platím z nich daně.
Máš pravdu, že knihy člověka neuživí, že musí kromě psaní dělat ještě něco jiného, ale pokud ho těší psát a má i potřebu něco sdělit, proč ne?
Tvé desatero se mi líbí, podobné jsem si v tvém věku taky psal, člověk si při tom projasní hlavu, ale jedno, asi nejdůležitější, jsi opomněla: nemít vzor a řídit se při psaní jen sama sebou.
Nevzdávej to a piš, protože jen tak se psát naučíš. :-)

11 Lennroe Lennroe | Web | 24. ledna 2011 v 19:23 | Reagovat

[10]: Asi je to takový období přemejšlení nad vším možným. nebo spíš rejpání se ve všem možným. :D
Asi by mě potěšilo jednou vydat knížku, nějakou, třeba i kuchařku :D
Díky.

12 Já | Web | 24. ledna 2011 v 20:39 | Reagovat

Páni...děkuju...
Nebude ti vadit, když si to zkopíruju k sobě to texťáku a občas si tím osvěžím psaní?

13 Lennroe Lennroe | Web | 25. ledna 2011 v 19:39 | Reagovat

[12]: Udělej si s tím, co chceš, mě to jenom potěší. :-)

14 halloween outlet halloween outlet | E-mail | Web | 4. září 2012 v 2:05 | Reagovat

I'm no longer sure where you're getting your info, however great topic. I must spend some time finding out much more or working out more. Thank you for great info I was looking for this information for my mission.
http://www.ifcostumes.com

15 cheap prom dress cheap prom dress | E-mail | Web | 4. října 2012 v 3:55 | Reagovat

slightly smaller than the touch screen, but the player itself feels quite a bit smaller and lighter. It weighs about 2/3 as much, and is noticeably smaller in width and height, while being just a hair thicker.
http://www.datedress.co.uk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama