Terezín?

28. ledna 2011 v 0:19 | Lennroe |  Sepraná moudra
O návštěvě Terezína a tom, že tam normálně bydlí lidé, že tam bydlí ondatry (asi?) a že tam bydlí i mourovatá kočka. A taky o tom, že tamní průvodci mají zjevně velmi bujnou představivost.

Vstávala jsem v pět hodin. Můžete si to klidně přeložit jako, že se přestala točit země nebo že začaly padat zetory, protože pro mě je to naprostá pohroma. Tohle by ale měla být spíš taková reportáž, takže nechám své spací návyky stranou.
Vstávala jsem v pět, tedy uprostřed noci a poslepu po několikerém zdřímnutí v různých polohách jsem se vykopala z baráku s vlažnou pizzou Primavera, foťákem a asi tak kilem sušenek. Jo a se dvěma mandarinkami. Trochu mě probralo, že venku chumelilo. Tedy chumelilo, ono pro samý sníh a tmu a závěje nebylo ani vidět, ale jak říkám, nádherně chumelilo, asi jako na fotce. Napadlo mě, že půjdu po silnici, ale nic takového jsem nenašla, takže jsem se bez kompasu, jen podle svého bystrého orientačního smyslu a postrkovaná tím odporným časem, vypravila směr škola. To vám bylo dobrodružství. No, takže tedy dvě minuty po šesté (jak správně hádáte, v šest jsem tam měla být) dorazil před budovu gymnázia sněhulák a pod ním i já. Autobus dorazil taky. Deset minut po mě. Inu naskládali jsme se všichni dovnitř a vyjeli.
Zprvu to vypadalo, že jsou všichni velmi čiperní, přestože je noc. Pak ovšem nějaká chytrá hlava zjistila, že červená tlačítko s nápisem stop, je pravděpodobně nouzové, ale že ta vedle něj slouží k vypínání světel. O hodinu později spal celý autobus jako zabitý (tedy nevím jak řidič, ale řídit u toho zvládal).
Jelikož vyrazila na exkurzi parta gymnazistů, nesměl být opominut pan McDonald, který kupodivu neměl farmu, ale fastfood na benzínce. Nikoho to zřejmě nepřekvapilo a kdekdo se oblažil místní specialitou, kávou 100% Arabica.
Poté už nejspíš k nelibosti pana řidiče i obou učitelek nikdo nespal.
O desáté hodině ranní nás autobus vysypal poblíž terezínského náměstí.
Následovala asi hodinová přednáška milého trrrochu rrráčkujícího pána o takových těch základech, které bychom měli znát, ale jaksi jsme je nikdo neznali. Méně zvědavá část si tiše vyrovnávala spánkový deficit a my, kteří jsme si měli čím podepřít víčka, jsme sledovali desetiminutový film natočený Němci o terezínském ghettu.
Tak jsme se dozvěděli, jak si tam hezky vysedávali v kavárnách, hráli fotbal a vůbec, jak se měli báječně. Samozžejmě nám bylo řečeno, že je to nacistický propagandistický film a že například, aby to vypadalo, že tam Židé mají svůj obchod, dali do něj na prodej věci, které Židům po příjezdu zabavili.
No dobrá, uklidňovala jsem se, propaganda je všelijaká a Terezín byl přece koncentrák. Přednáška tedy skončila a nás si vzala na starost paní průvodkyně. Trochu potvrdila mou teorii o tom, že lidé, kteří mají s řečí největší problémy, vykonávají nejukecanější povolání. Byla totiž nastydlá a celou dobu (přibližně tři a půl hodiny) šeptala. Opravdu dokonalá atmosféra. Nejdříve nás provedla budovou domova mládeže, kde nám s roztomilostí v hlase vykládala, jak si tam děti v čele s Petrem Gintzem vedly časopis, jak malovaly a psaly básničky. Až člověk získával dojem, že ten film snad ani nebyl propaganda. To, že od čtrnácti let jich většina pracovala, že kreslicí i psací náčiní se pašovalo a že ty děti byly prakticky stále o hladu, zmínila jen tak na okraj. No fajn, říkala jsem si, třeba tu s dětmi zacházeli mírněji.
Pak nás paní vyvedla na terezínské náměstí. Předně musím říct, že když se mluvilo o židovském ghetuu, bývalém koncentračním táboře a bývalých vojenských kasárnách, nikdy mě nenapadlo, že se současně mluví i o malém asi třítisícovém městečku, kde lidé úplně normálně bydlí. Nikdy mě nenapadlo, že by na takovém místě mohl chtít někdo bydlet. V souvislosti s tím padl zajímavý dotaz. Co se říká dětem v rodinách, které tam žijí? Přece jim to musí být nápadné, že polovinu města tvoří muzeum a hřbitov. To se jako pětiletému klukovi řekne: "Jó víš Frantíku, když byl děda velkej jako ty, tak tady v tvým pokojíčku umřelo asi tak deset lidí, protože nic neprovedli."?
Neumím si představit, jak probíhá takový ten obyčejný život na místě, kde během tří let zemřelo přibližně 30 tisíc lidí. Kam se chodí na rande? Do krematoria? Nejsem pověrčivá, ani nevěřím na všeliké toky energií a další nehmatatelné věci, ale Terezín je strašně ponuré místo. A přece tam mají poštu, oděvy, kavárnu, zeleninu, armyshop s růžovou fasádou, hospodu "U Tří dědků" a další obyčejné věci.
A když nám paní průvodkyně ukazovala dům, kde pobýval Arnošt Lustig (teď je tam drogerie), procházeli kolem nás nějaké dvě paní a hlasitě se smály. Zvláštní místo.
Pořád sněžilo, ale sníh nezůstával, leda tak nám ve vlasech. Na jídlo se nikde nestavělo, a tak jsme nezvořile svačili na nárožích během výkladu, kudy že se to svážely mrtvoly do krematoria. Prošli jsme větší část města. Tedy tu, která stála za války. Nové bytovky, kde lidé tou dobou spokojeně obědvali, jsme nechali nepovšimnuté.
Opravdu kouzelná byla návštěva hřbitova s krematoriem, márnicí a pitevnou. Paní průvodkyně nám jen tak zničeho nic mezi pecemi na mrtvoly připomněla pekárnu, kolem které jsme procházeli ve městě. Nato někdo prohlásil, že ty pitevní stoly nejsou ani umytý, protože jsou nějaký flekatý. Hned jsem měla menší hlad.
Dověděli jsme se taky, že v rámci úprav na točení toho filmu byl původní hřitov povrchově zlikvidován, takže jsou tam teď jen kamené souřadnice, aby se dalo určit, kde je čí tělo. No a z těch souřadnic, že jim někdo neustále krade bronzové číslice, načež někdo velmi trefně poznamenal: "No jó, Čechy." Na to se nedalo nic říct.
V márnici jsme ale měli i poměrně veselý zážitek. Malým zamřížovaným oknem jsem špehovali dvě rozdováděné ondatry při koupání. Prý je přinesla povodeň a už tam zůstaly. No když se tam líbí jim, nebude to asi tak zlé. Jinak je dost dobře možné, že to byli nutrie nebo malé kapybary, co já vím.
Potom, co nám paní ještě předvedla jednu ukázkovou ubikaci a odmítla vyslovit slovo průjem, jsem už na ní byla značně naštvaná, jelikož o Terezíně jsem sice skoro nic nevěděla, ale o jiných koncentračních táborech trochu ano, a přestože byl Terezín prý mírnější, vůbec se mi nelíbilo, že ho líčí jako úplnou idilku. Po jejím výkladu získal člověk pocit, že děti si celý den kreslily a jejich rodiče chvilku pracovali a pak si šli sednout do kavárny.
Byli asi tři hodiny a nás čekala ještě Malá pevnost. Tam byl průvodce o poznání sympatičtější. Mluvil úplně normálně (no dobře, měl trochu německý přízvuk) a slovo průjem mu potíže nedělalo. Z jeho projevu už člověk nevnímal to divné šedivé místo jako něco krásného, kde měli všichni pohodu. Viděli jsme popraviště, cely pro politické vězně, kde byl kdo zastřelen, kde byl kdo ukamenován. Vyprávěl, jak často se vězni myli, jak pracovali a spoustu dalších věcí. Teď už jsem procházeli skutečným koncentrákem a ne jen kulisami historického filmu. Taky vysvětlil, jak důmyslná pevnost to ve své době byla. Neopomněl ovšem připomenout, že to bylo houby platné, protože se ji v době, kdy to bylo nemožné, nikdo dobýt nepokusil a všechny ty skvělé vymoženosti zůstaly nevyužité.
Nakonec mi vyrazil dech, když mluvil o hromadných hrobech. Dostalo mě to natolik, že už ani nevím v jaké souvislosti to zmiňoval. Jo, asi v souvislosti s exhumací a znovuspalování těl kvůli tyfu.
"Podle odměrných válců bylo přesypáno asi osm tisíc lidí." No tě šplouch. Přesypáno. Lidí.
Každopádně nám alespoň narovnal pokřivené dojmy a i vyprávěl o tom, jak je každý mladý průvodce nadšený a po dvou třech letech to na něj dolehne a zdají se mu všelijaké sny a podobně. Uklidnilo mě, že nejsem jediná, komu zářivý nápis "Arbeit macht Frei" nahání husí kůži. Pak jsme ještě viděli pár fotek vězňů pořízených vojáky rudé armády po osvobození Terezína. No mě to teda stačilo a když jsem po cestě zpátky klimbala v autobuse a ujídala brambůrky, byla jsem strašně ráda, že jsem odtamtud pryč. Jestli budu mít někdy dceru, vím bezpečně, jak ji nepojmenuju.

Jinak je to ale pravděpodobně normální město. Lidé tam chodí do práce, do školy i do hospody a nevnímají, kde vlastně žijí. Kdyby ano, museli by se zbláznit. Taky tam mají zvířata, taky se tam smějí, chodí do kaváren. Viděla jsem plakát zvoucí terezínské občany na ples. Kdybych o ničem nevěděla, dýchla by tam na mě maloměstská atmosféra minulého století. Asi by se mi tam i líbilo. Dala bych si na náměstí kávu, prošla si park a pak bych jela dál, protože tam není vlastně vůbec nic zajímavého. Všude se tam ale vznáší něco divného. Asi právě to vědomí, co se tam stalo. Myslím, že teď dokážu plně pochopit úsloví blažená nevědomost.
Je to minulost, člověk by si to něměl tak brát. Na světě se podobné věci jako kdysi v Terezíně dějí dnes a denně, člověk by nemohl myslet na nic jiného, kdyby se chtěl utápět ve všech bolístkách světa, ale jsou zkrátka místa, kde na vás atmosféra dolehne tížeji než z nějakého filmu.
Já sice nejsem ten typ, co by se stokrát znova zaobíral, kdo byli ti lidé schovaní pod bezejmenými kamenými bloky a jestli museli umřít zrovna takhle, ale přeci jen se cítím rozhozená. Hlavně z toho, že někdo bezstarostně žije v bývalé věznici a vůbec ho to netrápí. Že někdo rve bronzová čísla jen metr dva od něčího hrobu. Že jsme tak cyničtí, že můžeme strčit hlavu do pece v krematoriu a zasmát se. Ale poslední dobou jsem už nějak přesycená všech těch světových problémů. Co se ode mě čeká? Dělat s tím nic nemůžu. A litovat toho? Ono by to k něčemu bylo? Užírat se, že se mám dobře? Zdá se mi to popravdě nesmyslné, jak se lidé ve všem rýpou. Co potom můžu na takovou návštěvu Terezína říct? Že to bylo zajímavé? No ano bylo, ale připadám si jako ten nejhorší cynik.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bylinka Bylinka | Web | 28. ledna 2011 v 15:19 | Reagovat

Zhltla jsem Tvůj článek odshora až dolů jedním dechem. na začátku jsem se culila pod návalem vtípků, kterými nešetříš a umíš je naprosto dokonale aplikovat:) Jenže pak jsem začala vážnět čím dál víc a vnímala Tvoje terzínské pocity... Hodně mi to připomnělo mé dvě návštěvy Osvětimi. Když jsem tam byla v deváté třídě, klepala jsem se jak ratlík. Možná to bylo zimou panující okolo, ale spíš tou tíživou atmosférou, stejnou, jakou i Ty popisuješ. A když jsme vstoupili do místnosti, kde byly za vitrínou hory vlasů, které ostříhali vězňům a naproti tomu vitrína s brejlemi, byla jsem na vyvrácení, jak to se mnou zacloumalo. Najednou to nebyla slova, ale skutečnost. Hrůza. Když jsem se tam vrátila o 4 roky později, vnímala jsem to jinak. Možná už smířeněji, že je to minulost a že s tím nic nemůžu já sama udělat.
A Terezín mě hodně zajímal hlavně proto, že ještě na základce jsme zpívali se sborem operu Brundibár, kterou nacvičovaly děti v Terezíně. Dokonce jsme ji jeli prezentoval i do Strasbourgu do Rady Evropy, kde zrovna probíhala konference o holocaustu. Bylo to zajímavé a nikdy na tenhle zážitek nezapomenu..
Děkuju za článek!

2 Lennroe Lennroe | Web | 28. ledna 2011 v 15:56 | Reagovat

[1]: Já děkuju za komentář. Mě zase zajímala právě ta Osvětim, tam se školou nepojedeme a já bych docela chtěla vědět, jak to vypadá tam. Ale atmosféra bude asi u všech bývalých koncentráků stejná.
Stejně jako ty s těmi vlasy jsem se cítila, když nám ukazovali ty fotky. Takový, já vážně nevím jak to popsat, zvláštní zážitek.
O brundibárovi nám říkali, to muselo bejtopravdu zajímavý.

3 Bylinka Bylinka | Web | 28. ledna 2011 v 16:55 | Reagovat

Myslím, že vím, jaké fotky máš na mysli. V Osvětimi jich taky bylo až až... Byly na nich hlavně děti, jenom hlava, ze tří stran... a většina z nich měla slzičky v očích, některé dokonce plakaly... to mě taky dostalo:(

4 pavel pavel | Web | 28. ledna 2011 v 17:06 | Reagovat

To jste jeli až od Slovenska, že vám cesta trvala 4 hodiny? V Terezíně jsem měl známou a musím souhlasit, že je to pochmurné město a má snad vliv i na psychiku lidí, protože ta holka byla trochu na hlavu.
Ale máš krásné fotky. Ta zasněžená teď z tepla na mne naopak tak nějak hřejivě působí a kočička dala článku hezkej závěr. :-)

5 Lennroe Lennroe | Web | 28. ledna 2011 v 17:12 | Reagovat

Já taky nechápu kudy ten řidič jel, autem by to netrvalo dýl jak dvě hodiny :-D
Ta kočka byla hroznej mazel, na zvířta to asi nepůsobí.

6 MiJušQa Affík =) MiJušQa Affík =) | Web | 28. ledna 2011 v 19:03 | Reagovat

Ahojky nechceš být moje SB?? mám poslední volné místečko =) může být tvoje =) tak pa  
MijUšQa =o)* P.S. kdyby se vás přihlásilo víc tak ještě nějaká místečka přidám ;)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 28. ledna 2011 v 21:46 | Reagovat

Kočka nakonec.
Mazlivá kočka by vždycky měla být nakonec.

8 Teraxa Teraxa | Web | 29. ledna 2011 v 14:53 | Reagovat

Chápu tvoje rozpaky.. na jadnu stranu se tomu nedá zasmát, na druhou stranu je to zajímavé. A zajímavé věci nejsou vždycky veselé. Moje mamky teta bydlí v Terezíně a máš pravdu v tom, že oni to nevnímají. Ani nemůžou, když chtějí žít vlastní životy. Člověk nemůže žít minulostí, ale neměl by na ni ani zapomínat.

9 Paní Yasuo Paní Yasuo | Web | 30. ledna 2011 v 8:28 | Reagovat

Podobné pocity jsem měla minulý rok při návštěvě Osvětimi a Březinky.

10 Nellie Happyness Nellie Happyness | Web | 30. ledna 2011 v 17:34 | Reagovat

Naše učitelka dějepisu nam o tom ted vykladala. Že tam i jednu noc spala a že celou noc nemohla spat, prtože v tom vzduchu to prostě je.
Ale že v Osvětimi je to važně o dost horší, tam říkala, že i když ji malo co sebere, tam ji to sebralo absolutně.. Ja se tam chci jet podívat, do obou dvou..

11 signoraa signoraa | E-mail | Web | 31. ledna 2011 v 22:32 | Reagovat

Terezín je velice zvláštní město. Jako dítě jsem tam jezdívala dost často, protože na Terezínském náměstí bydlela moje teta. Tehdy jsem nevnímala ponurost toho místa, jednak jsem o něm nevěděla, krom toho, že tu mám tetu, nic. A jak šel čas a já pobírala vědomosti, začala jsem Terezín vnímat jinak. Můj táta byl za války v lágru.
Pro mojí duši bylo všechno, co se týkalo Německa špatné, protože odtud vzešlo to zlo, které postihlo spousty nevinných lidí. A já si Terezín zařadila na stejnou úroveň s Německem. Možná to zní divně, ale já začala Terezín nenávidět a z návštěv tety jsem vůbec nebyla nadšená. Brala jsem je jen jako povinnost a někdy i nutné zlo.
Několikrát pak už v dospělosti jsem Terezín navštívila, ale nikdy jsem nedokázala překročit pomyslnou čáru, která byla mezi růžovým sadem a pevností.
Člověk asi musí dozrát a já jednou tu čáru překročila a do pevnosti jsem vstoupila. A všechno to zlo zase vyplavalo na povrch. Táta v té době už nežil a já si při procházení tohoto místa představovala, jaká to musela být hrůza, pro ty, kteří byli tady v Terezíně a pro ty další, kteří byli v dalších lágrech.
Obdivuju tě, že jsi návštěvu Terezína zvládla a že jsi byla schopná o něm psát. Fotky jsou moc pěkné.

P.S. Díky moc za komentář ke krizi ve zdravotnictví. Máš pravdu s těma sestřičkama. Neteř pracuje ve Vinohradské nemocnici, tak vím, co sestry musí všechno zvládat.

12 Lennroe Lennroe | Web | 31. ledna 2011 v 23:18 | Reagovat

[11]: Zvládla jsem to proto, že to byl jeden den. Kdybych tam měla přespat utíkala bych si chytit stopa. Lidé co tam bydlí musí být zajímaví. Silní a zároveň nevšímaví, nebo jak bych to jinak popsala.
Je to tam úplně obyčejné prťavé nudné město, ale když člověk ví a vidí, nechce se mu tam zůstat už ani minutu.

13 halloween store halloween store | E-mail | Web | 4. září 2012 v 2:07 | Reagovat

Is Pregnancy Miracle a fraud? Does it Work?
http://www.ifcostumes.com

14 short prom dresses short prom dresses | E-mail | Web | 4. října 2012 v 3:58 | Reagovat

This is an excellent resource
http://www.datedress.co.uk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama