Mám obě ruce levé

16. dubna 2011 v 1:00 | Lennroe |  Seprané spisy
Varuji vás, bude to dlouhé, místy smutné a místy sporné. A taky to zřejme bude jeden velký guláš.

Ruce mám umatlané od projektu s německou školou. Nabarvili jsme za peníze České pojišťovny stěnu staré sokolovny. Téma bylo hudba a celkem se na zeď nacpalo pět žánrů/hudebních období. Rock ani punk se tam k mému zděšení nedostaly. Tak alespoň, že jsem se nepodílela na discu ani hiphopu nýbrž na jazzu.


Chci psát o umění. O umělcích. O iluzích. O penězích. O řemesle.
Někdy nad tím přemýšlím. Prohlížím si na blozích nebo na deviantartu obrázky a říkám si: "Tý jo, to je pěkný. Jak to asi nakreslila?" a jednou za čas si neřeknu nic a jen se dívám a tvářím se přihlouple.
Myslím, že se mnou mnozí nebudete souhlasit, protože já zastávám názor, že umění se dá rozdělit a ne všechno, co je vydáváno za skvosty by tam mělo být řazeno.
Nevím přesně za jaký konec to uchopit, abych správně vysvětlila svou myšlenku. Dobrá, tak já to zkusím na příkladech.

Muž, říkejme mu Pepa, si zařídí ateliér. Pepa je keramik a dělá hrnečky s plastickými dekoracemi. Zpočátku se mu moc nedaří, ale jemu to nevadí. Stejně v zápalu tvorby namá ani moc hlad. Od rána do večera plácá z hlíny hrnečky a občas si někde přivydělá na brigádě, aby nechcípnul hlady.
Postupem času si udělá trochu jméno. Podaří se mu pár věcí vystavit a lidé se začnou po jeho výrobcích shánět. Nějakou dobu je Pepa na vrcholu blaha. Pracuje od rána do noci, aby stíhal všechny zakázky a má radost, že se jeho výrobky kupují. Pak najednou dostane nápad. Mohl by trochu zlevnit a nalákat víc zákazníků, kdyby si udělal formu. Zrychlila by se tím výroba a on by měl mnohem pohodlnější život.
A tak si Pepa udělá z několika nejpovedenějších kousků odlitek. Pak zasedne v ateliéru ke stolu a prostě namačká hlínu dovnitř, upěchuje, vytáhne, dotvaruje a už skládá do pece. Pepa je nadšený. Snížil ceny a prodává teď ještě lépe. A práce se mu zrychlila snad desetkrát. Jenže už není umělec. Jeho hrnečky jsou možná stále pěkné, ale Pepa sám už je jen řemeslník. Sice dobrý, ale řemeslník - nikoli umělec.

Tím chci říct, že umění spočívá v tom, že každý kus je originál. Každému jednotlivému obrázku se umělec věnoval individuálně a snažil se aby byl co nejdokonalejší a přesně podle jeho představ. A v tom je hodnota umění. Když si koupíte obraz od umělce, nikdo jiný nebude mít stejný, pokud ano, nenakupovali jste od umělce.


Malířka, pojmenujme ji Anička, už nějakou dobu tvoří. Má obrazy sem tam někde vystavené a občas něco prodá. Umění ji živí, není to nijak slavné, ale přeci jen nějak přežívá.
Jednoho dne za ní přijde člověk z galerie, kde vystavila svou poslední sérii obrazů. Řekne jí, že obrazy se výborně prodávaly a někteří za ně dokonce zaplatili víc, než byla stanovená cena, aby je nikdo nepředběhl. Ten člověk jí navrhne aby namalovala podobnou sérii, že ji galerie znovu vystaví.
Anička ale váhá. Na jednu stranu samozřejmě ví, jak obrazy malovala a může ve stajném stylu namalovat další. Na druhou stranu se jí obrazy zase tolik nelíbily. Tvořila je ve zvláštní náladě a zdá se jí, že nejsou tím, co by měla malovat. Na Aniččině rozhodnutí závisí, je-li umělkyně nebo řemeslník.

Tady bych chtěla ukázat, že umělec by nikdy neměl podlehnout tlaku okolí, ať už je to kritika nebo nabídky peněz, když udělá to či ono. Jakmile totiž začne tvořit pro něco jiného, než původně chtěl, už není umělcem ale otrokem.

Malému Tomáškovi je pět let. Chodí do školky a nedávno se do bytu vedle nich nastěhoval starší pán, který má psa. Tomášek už psa samozřejmě viděl, jenže nikdy ne příliš zblízka. Soused je ale moc milý a nechává Tomáška, aby si s jeho psem hrál a hladil ho. Chlapeček je nadšený a když dostanou ve školce pastelky a papír rozhodne se zachytit sousedova pejska, tak jak si ho pamatuje. Snaží se ze všech sil. Několikrát zlomí tužku a soustředí se tak, že úplně zapomene zavřít pusu. Nakonec na papíře vytvoří velkou kouli s pěti paprsky (nohy a ocas) dvěma modrými koly uprostřed (oči) a velkou růžovou skvrnou na okraji (jazyk). Tomaášek si obrázek vyvěsí doma v pokojíčku a pořád se na něj dívá. Vidí tam sousedova pejska.
Po letech se už dospělý Tomáš na návštěvě u maminky vrátí ke vzpomínkám na dětství a vzpomene si také na souseda se psem a na to, že ho kdysi kreslil. Maminka se směje. Obrázek už nemá, ale přesně ho Tomášovui popíše. Ten se živí jako umělec a zdá se mu jako skvělý nápad, ztvárnit psa znovu. Moc už si ho sice nepamatuje, ale ten obrázek si docela vybavuje. Doma si sedne ke stolu a načmárá za pět minut kouli s pěti paprsky. Při své příští výstavě prezentuje kresbu jako naivní umění.

Poslední příklad by měl sdělovat, že umění musí být upřímné. Proto, ač to říkám nerada, nemůžu mezi umělce zařadit mnohé skvělé kreslíře, malíře a další. Například kreslíře na Karlově mostě. Nakreslí toho, kdo jim tam zrovna přijde a nakreslí ho opravdu věrně. Obdivuji jejich techniku, lehkou ruku a trpělivost, ale i oni jsou jen řemeslníci. Kreslí cizí lidi o nichž nic nevědí a nic k nim necítí, mohou se jim dokonce zdát i nesympatičtí a nebo dokonce úplně nudní. Stejně tak muzikanti, kteří dělají hudbu, tak jak se osvědčila a už do ní nevkládají nic ze sebe. nebo malíři, kteří malují reprodukce.

Všechny tři příklady, ač to nebyl záměr, spojuje ještě jedna věc. Ano, peníze. To jsem ale ani u jednoho nezdůrazňovala, protože si myslím, že je možné dělat umění pro peníze, tak aby to stále bylo umění. Pouliční umělci, keramici, výtvarníci, ilustrátoři, herci a mnozí další také mohou dělat svou práci z části pro peníze a pořád zůstanou umělci. Stačí jen když budou svá díla tvořit poctivě, pečlivě a s láskou a když nebudou brát obchody, které se jim příčí. Myslím si dokonce, že i umění dělané výhradně pro peníze a pro nic jiného může být stále umění, dokud na něm dotyčný nechce zbohatnout. Čili když někdo každé ráno vstane a jde hrát na chodník na saxofon, aby si měl večer za co koupit párek v rohlíku, nedělá to z něj řemeslníka. Kdyby si ho na ulici všiml hledač talentů a vydal mu cédéčko, stále ještě by to byl umělec. Kdyby chtěl ale mermomocí vydat další cédéčko, třeba jen ze starých skladeb, které se mu dřív nelíbily, jen aby dostal další peníze, už umělcem není.

Shrnuto podtrženo umělcem je ten, který každé dílo tvoří jako by to bylo poprvé, zanechává na něm svou stopu a myslí ho upřímně, ať už jím chce něco říci nebo ne. Umění lze dělat pro peníze s tím, že si jím vyděláváte na živobytí, dělat umění proto, že chci být bohatý je nejenže naivní, ale je to i nesmysl. Opravdové umění je děláno s láskou, přesvědčením a bez jakékoli rutiny. Komu se umění stane rutinou, není už umělcem.

S uměním souvisí i jíná věc. Když se podívám kolem sebe vidím spousty mladých lidí od pěti až do třiceti let, jejichž velkým snem je být slavný zpěvák, herec, malíř, spisovatel, ilustrátor...whatever. Nemusí to být jen umělecké povolání, někdo touží být filosofem, astrologem (to byl můj případ). Tak či tak, počítejte se mnou. Kolik takových lidí znáte nebo jste znali? Máte? Tak a kolik z nich se opravdu alespoň v nějakém smyslu šli tou cestou. Neříkám, že nikdo, ale je jich po čertech málo. A proč? Protože dělat do umění není jen ohromná zábava, znamená to obětovat kus soukromí a ve většině případů také vidinu klidného a pohodlného života.
Někdo se svého snu vzdá už brzy, protože ze svého okolí nabude dojmu, že je jeho vysněné povolání vlastně nuda, ža je divné nebo že je strašně těžké.
někdo vychodí školu, na kterou se s vypětím sil dostal, a najednou s prázdnýma rukama stojí v hnusném šedivém světě a vidí, že to vůbec není ten bohémský pestrý svět studentských let, že to není, jak si to představovali. A tak vezmou práci v nejbližší kanceláři, protože to tak "bude lepší."
Někdo ze skutečně začne živit např. malováním, nebo hraním s kapelou. A pak, za nějakou dobu zjistí, že zatímco spolužáci ze střední mají rodiny a jsou doma každý den ve čtyři, on se od studentských let pořádně nevyspal a nemá vlastně nic, kromě své práce. Někomu to dodá mízu a ponoří se do práce ještě víc, ale někdo začne mrmlat a toužit po rodinném životě a pravidelném režimu "na stará kolena" a také skončí v té kanceláři. Je hrozně těžké být umělcem, protože, kolem bude vždy plno lidí, kteří vás pomluví a nebo hůř, budou vám laskavě domlouvat, že tohle přece není život pro vás. Vždycky se najde situace, kdy nebudete mít nápady a nebo se vaše práce nebude prodávat a pak začnete zvažovat, jestli byste neměli začít raději dělat to, co by se líp prodávalo.

Na první pohled by to mohlo vyznít tak, že i já se snažím všechny toužící po umělecké dráze odradit. Ano jmenuji tady samá uskalí. Jenže umění má prakticky jedinou výhodu a tou je umění samotné.
Ono je totiž sice hezké dělat manažera vydělat si sto tisíc měsíčně a dopřát sobě i okolí jen to nejlepší, ale představte si pak starého šlověka. Stáří žije ze vzpomínek. Umělec se otočí a může si říct: "V tomhle domě visí nad postelí můj obraz," nebo "Tohle cédéčko jsem předl lety nahrál, a občas ho ještě vidím u někoho doma na poličce nebo z něj zaslechnu písničku v juboxu." A možná, že je to pán, který za celý život nikdy neměl moc peněz, možná, že si nepostavil dům a nekoupil auto a že jeho žena (měl-li nějakou) od něj nikdy nedostala perlový náhrdelník, ale on tu něco nechal. Něco vytvořil a to tu po něm zůstane. Možná je to hloupé chtít si takhle stavět pomník, ale kdyby lidé netoužili po sobě něco zanechat, neměli bychom dnes prakticky nic. Umění, vědění, vynálezy - nic. velké hrozivé NIC. A přesně tohle nic uvidí starý pán, který dělal celý život manažera nebo úředníka a utrácel vydělané peníze za své pohodlí. Nic po něm nezbyde. Zhola nic. A nikdo si na něj nevzpomene. Za sto let možná někdo vyhrabe z archívu nahrávku toho druhého starého pána a pustí ji. Tak to se tedy tenkrát hrálo.
Možná je to pošetilé myslet si, že to, co tu po sobě zanecháme, má nějaký ohromný význam, ale já si přece jen myslím, že právě pro toho člověka samotného je to nesmírně důležité. I kdyby to byl jen jeden obraz, co tu po něm zůstane, tak něco vytvořil. Nikdo z nás si přece nechce připadat zbytečný.

A proto bych vám teď chtěla něco říct, i když už je to ohraná písnička. Vůbec nezáleží na tom, že vaši rodiče to s vámi myslí dobře, když vám říkají, abyste raději dělali "něco pořádného." Je úplně jedno, jestli budete celý život chudí. I chudí lidé jsou šťastní. A lepší je být celý život chudý, ale vidět za sebou výsledek svého snažení, než mít vše, co zrovna přijde na trh, ale nenechat za sebou vůbec nic. Na světě je strašná spousta lidí, kteří si myslí, že vám prospějí, když vám seberou iluze, strhnou růžové brýle z očí a řeknou vám, že svět je ve skutečnosti ošklivý a nedá se s ním nic dělat. Svět je takový, jaký ho chcete vidět a vše, co si jen umíte představit, někde existuje. Nevěřte nikomu, kdo se vám snaží namluvit, že vaše sny jsou bláhové, nedosažitelné, zbytečné a neužitečné, protože on sám zřejmě ty své kdysi vzdal a přestože ho to žere si myslí, že jeho skeptický pohled je lepší. Myslete na budoucnost. Ale ne s otázkou: "Za co budu žít?" ale "Pro co budu žít?" Znáte Edit Piaf? Hloupá otázka, samozřejmě, že znáte. A co její písničku Je ne regrette rien? Víte co to znamená? Ničeho nelituji. Nedopusťte abyste jednou litovali toho, že jste něco neudělali. To už je lepší proklínat se za to, že jste něco udělali blbě. Nikdy není pozdě a a skoro nic není nemožné. A peníze a postavení nejsou všechno. Může to znít hloupě, že to říkám, protože to ví přece každé malé dítě. Jasně, víme to všichni, ale neřídíme se tím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | Web | 16. dubna 2011 v 9:09 | Reagovat

Skvěle napsaný článek. Přesně jsi vystihla podstatu rozdílu mezi uměním a neuměním. Dnešní doba je konzumní a ten, kdo má majetek či buduje kariéru, je na výši. Bohužel.
Když jsem byla mladá holka, můj táta mi řekl: "Když se jednou podíváš za sebe, neměla by se stydět za to, co po tobě zůstalo." Ne, nejsem umělec, jsem obyčejná ženská, která má rodinu, ale která za svůj život něco udělala a věřím, že tu po mně něco zůstane. Písničku Edit Piaf miluju už od dob svých studií. Při hodinách francouzštiny nám jí pouštěl z desky náš francouzský profesor. Když na něj padla nostalgie, francouzština se "nekonala" a místo ní zněla hudba Piaf.
Nemůžu říct, že ničeho nelituji. Pár věcí by se našlo, něco jsem možná měla udělat jinak. Ale, když to shrnu, můžu se pořád ohlížet po tom, za za mnou zůstalo. :-)

2 Destiny Destiny | Web | 16. dubna 2011 v 9:49 | Reagovat

wow.. Dobře napsáno, v něčem s tebou docela souhlasím. Pro každého je ale umění něco jiného a my si říkáme "Bože, to je ale nevkus!" a někdo jiný nad tím valí oči. Jde o to, co se lidem líbí, no.
Každý kus je originál - to je zlatá pravda.
Ale kdo je dnes opravdu umělec? Když skoro všude vidím 100x to samé, když chceš najít opravdový originál, aby jsi šel hledat do pekla :D

3 Lennroe Lennroe | Web | 16. dubna 2011 v 10:13 | Reagovat

[1]: Jo já zvažovala jestli mám dopsat ještě odstavec, že se to nevztahuje jenom na umění, ale zdálo se mi to i tak dos dlouhý. Ale přesně tohle jsem myslela. Díky :-)

[2]: Umělců je hodně, jsou schovaní v ateliérech a nikdo o nich neví, protože nejsou ani slavní ani bohatí.
Máš ale úplnou pravdu já třeba nemám ráda abstraktní umění a někdo může nesnášet můj milovaný impresionismus.
Díky.

4 Destiny Destiny | Web | 16. dubna 2011 v 10:34 | Reagovat

[3]: No, právě, že jsou schovaní a to je taková škoda, některé sra..., které se vystavují v galeriích, bych poslala někam, je těžké se prosadit. A třeba mě se abstraktní umění líbí :D

Sama nevím, proč jsem to usekla zrovna tady, mohla bych napsat o tom, jak jí potom rozřezal na kousíčky, dal do černého pytle a hodil do popelnice nebo něco jiného, ale takhle si to každý domyslí po svém :)

5 Paní Yasuo Paní Yasuo | Web | 16. dubna 2011 v 17:36 | Reagovat

Občas mívám problém odlišit umění od neumění.
No... Jdu uvařit čaj. :-)

6 antigallery antigallery | Web | 17. dubna 2011 v 0:09 | Reagovat

geniálny článok. súhlasím s každým slovom.

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. dubna 2011 v 9:41 | Reagovat

ano, a zrovna tak je rozdíl mezi sponzorem a mecenášem.

8 Lennroe Lennroe | Web | 17. dubna 2011 v 20:17 | Reagovat

[7]: Krásně řečeno :-)

9 halloween halloween | E-mail | Web | 4. září 2012 v 2:05 | Reagovat

Sleep apnea is the curse of my existence. I haven't had a good nights sleep in years. I thought going to the doctor would alleviate the sleep apnea but, I really can't sleep with this new face mask. I sure do hope I get used to this thing quick.
http://www.ifcostumes.com

10 cheap wedding dresses cheap wedding dresses | E-mail | Web | 4. října 2012 v 3:54 | Reagovat

You may have not intended to do so, but I think you have managed to express the state of mind that a lot of people are in. The sense of wanting to help, but not knowing how or where, is something a lot of us are going through.
http://www.datedress.co.uk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama