Před usnutím

1. dubna 2011 v 21:17 | Lennroe |  Seprané spisy

O pohádkách jsem psala nedávno, ale láká mě to znovu. Protože jsme dneska vzpomínali na naše oblíbené pohádky a světe div se, ani jedna z těch moderních, výpravných s krásnými efekty se tam neobjevila. Padaly názvy jako Hrátky s čertem, Pyšná princezna, Zlatovláska, Lady a Trump, Lví král, Disneyho stará Sněhurka, Lotrando a Zubejda a tak podobně. Z novějších pohádek se objevil jen kouzelný Anděl páně a ten tam má své místo.
Tvůrci pohádkových příběhů zřejmě nabývají dojmu, že dnešní děti jsou jiné než ty z předchozí generace, jenže to je obrovský omyl. Malé děti jsou jediné, co má každá generace společného. Jsou zvědavé, nezkažené a chtějí vidět svět jednoduchý, spravedlivý a plný lásky. Žádné malé dítě netouží po strachu a není taky pravda, že by pohádky neměly být výchovné. To, co nám starším divákům může připadat jako roztomilé ale prvoplánové "mravní poučení," vnímají děti jinak. Nevědí, jak to na světě funguje a pohádky jim to ukazují. Ale ne jako maminky.
"Umej si ruce nebo budeš nemocnej," případně, "Hezky poděkuj pánovi, nebo se bude zlobit," to jsou sice důležité poučky, ale děti nerady poslouchají rozkazy a když bude v pohádce medvídka, který si neumyl pacičky bolet bříško, budou to mít maminky hned snažší.
Celkově jsme na kvalitu filmů méně nároční, už tolik nehledíme na příběh, ale spíš hledáme podněty k tomu, abychom se mohli smát, brečet, bát se, nebo se vzrušovat. Chceme se bavit jednoduše a u filmu si odpočinout, málokdy máme chuť nad ním přemýšlet. Tedy mluvím o mainstreamovém divákovi. Samozřejmě je pořád dost těch, kteří nikoli ze snobství ale ze zájmu sledují i "přemýšlecí filmy" a opravdu je to baví.Já jsem tak nějak na pomezí. Někdy mám chuť na hluboký filmový zážitek,
jindy stojím o jednoduchou zápletku a "avatarové efekty."
Nevím, kdo na to přišel, ale nějaký koumák si zřejmě řekl, že když jsou dospělí takhle zaměření, budou určitě děti požadovat něco ještě méně náročného, a tak vznikli Teletubbies, Pokémoni, Mašinka Tomáš a podobné blbiny.
Ano to, co jmenuju ještě zdaleka nejsou ty nejtragičtější počiny, jenže u těch zase neznám názvy, protože jsem se na to nikdy nevydržela koukat. Jo jasně, Teletubbies jsou krásně barevní a optimističtí, v Pokémonech je přesně vymezená hranice dobra a zla (což mimochodem v dobré pohádce být ani nemusí) a mašinka jménem Tomáš je přece ták roztomilá.
Mě je ale líto dětí, jejichž rodiče vybírají pohádky podle barviček a efektů a vůbec nesází na klasiku.
Když totiž malé dítě zahltíte zvuky a barvičkami a jednoduchoučkým dějem, přestane vnímat. I úplně malé děti se dokáží ponořit do příběhu (třeba dvouletému klidně můžete číst něco od Astrid Lindgrenové nebo Alenčinu čítanku a budou tomu rozumět).
Děti jsou ovšem náročnější diváci než dospělí, hlavně proto, že jsou zvědavé a nic jim neutče, dítě se nedá opít rohlíkem. Pokud tedy nemá právě takového rodiče, kteří ho odmalička krmí samými nesmysly. Nezkažená čistá povaha, zvídavost a touha po krásném světě plném kytiček a zvířátek, kde se všichni mají rádi, se dá totiž bojovými Pokémony a pohádkami bez
účelu a bez zápletky, kde o nic nejde a nikdo se z ničeho nepoučí, úplně zkazit.

Nevím jak autoři takových patlanin přemýšlejí, ale já bych si zničení neviného světa prcků na svědomí nikdy nevzala.
A pořád si stojím za tím, že i úplně maličkému capartovi se zákonitě musí víc líbit Byl jednou jeden král i přesto, že to není úplně primitivní příběh, víc než jednu dobu populární Beyblade, kde šlo jen o souboje a barevné efekty.
Pohádky by totiž měli dělat lidé, kteří mají děti rádi a rozumějí jim, tj. že si sami pamatují jací byli jako malí oni. Někdo, kdo chce děcka jen zabavit, aby měl od nich pokoj, by se do ničeho takového pouštět neměl. Pohádky jsou totiž pro dět
i důležité. Staví jejich svět a na pohádkách, které v dětství poznají, závisí bude-li jejich světem moderní společnost plná povrchnosti a pomíjivého pozlátka nebo budou-li žít v laskavém a spravedlivém světě, kde se děkuje a kde nejhezčí jsou maličkosti a nejdůležitější věci se nedají koupit. V té špinavé společnosti se totiž budou bahnit tak jako tak, ale důležitější je, jaký máme my svůj vnitřní svět a jakou máme představu o ideálním životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 1. dubna 2011 v 21:30 | Reagovat

Nejlepší jsou medvídci od Kolína.

"Pane, pane, pojďte si hrát."
"Polibte mi p#del, pane."
Mucq, muckq ...
" ... a jedééém!"

2 pavel pavel | Web | 1. dubna 2011 v 22:25 | Reagovat

To máš pravdu. Trochu zkušeností mám, protože jsem četl svým dětem pohádky a často jsem si do nich i něco vymýšlel a byly fajn sledovat jak na to reagují. Je to taková přirozená výchova a škoda že se to v některých rodinách už tolik nevede.

3 yellow-dog yellow-dog | Web | 1. dubna 2011 v 22:53 | Reagovat

Docela dost lituju děti, kterým rodiče večer nečtou. V tomhle jsem měla docela hodně velké štěstí, rodiče mi četly červenou Karkulku, a mou nejoblíbenější Popelku. Potom Birlibána, a Zlatovlásku. A babička mi četla ruské pohádky, kde se mnohdy sekali hlavy, ale přesto jsem tomu dala přednost před televizí :D. Je to prostě něco úžasného, vždy jsem se úplně vžila do příběhu, a nechtěla jsem jít ještě spát.
Někdy přišel i táta s kytarou, a hrál mi ukolébavku.
Jak na to tak vzpomínám, tak jsem byla skutečně dokonale šťastná. A nebyla to filmová iluze štěstí, bylo to prostě to čisté, nepoškozené, a tolik vzácné štěstí :). Krásný článek, a krásné obrázky :).

4 Taychi Taychi | E-mail | Web | 1. dubna 2011 v 23:23 | Reagovat

Klasika je nejlepší. Já osobně jsem měla několik video kazet a ty jsem si jako malá přehrávala pořád dokola...
Teď když si jde máma lehnout, tak ji čtu klasické pohádky :). A to je mi 13

5 Gigilo Gigilo | Web | 2. dubna 2011 v 1:39 | Reagovat

Zajímavý názor. :) Mě teda rodiče před spaním nikdy moc nečetli (mamka tvrdí, že to chvíli dělala, ale to jsem byla moc malá na to, abych si to pamatovala), ale měla jsem plno klasických pohádek na videokazetách :P
A Mašinku Tomáše bych rozhodně neřadila mezi nové pohádky, tu si čítával ještě můj brácha (shodou okolností taky Tomáš, proto to tak žral :)).

6 puppup puppup | Web | 2. dubna 2011 v 10:19 | Reagovat

Krásně napsané! Já jsem ráda, že mi babička četla pohádky (prý je pak člověk náchylnější ke čtení knížek), jsem ráda za staré, pěkné pohádky, nesnášela jsem Teletubbies. Lady a Trump je moje srdcovka :)

7 Mostecká Kačka Mostecká Kačka | Web | 2. dubna 2011 v 19:03 | Reagovat

Tak tímto článkem jsi přesně popsala můj názor, protože s těmi pohádkami jsem na tom stejně ... :-) Já jsem milovala Krtečka :-P

8 maybe-strange maybe-strange | Web | 3. dubna 2011 v 14:10 | Reagovat

Máš krásnej des! :)

Nikdy jsem neměla pohádky ráda, přišly mi nespravedlivé a hloupé, nelogické, tak moc nereálné..

9 pavel pavel | Web | 3. dubna 2011 v 18:10 | Reagovat

[8]: Moderní pohádky taky nemusím. Jako dítě jsem vyžadoval broučky, hlavně tu část, když na ně padne to neštěstí, protože jsem si rád zabrečel. Trochu divné, ale prý bylo tak. :-D

10 Lennroe Lennroe | Web | 3. dubna 2011 v 19:23 | Reagovat

[9]: Jé broučci, ta já měla ráda :-)

[4]: My je asi dva roky zpátky rozdali, prý, že už jsem na ně stará, tak teď nemám na co koukat.

[3]:To bych přála všem dětem :-)

[1]:"Vy budete mašinka, pané."
"Proč já, pané?"

Jé to už jsem dlouho neviděla, musím si je pustit.

11 Teraxa Teraxa | Web | 3. dubna 2011 v 22:45 | Reagovat

Ježkovi voči, jen při slově Teletubie se mi ježí chlupy na zádech... kam ten svět spěje.
Já si stojím za tím, že jednička je Sněhová královna :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama