Robátka a smradi

13. února 2012 v 23:14 | Lennroe |  Seprané spisy
Vrátila jsem se z hor a celou dobu vím, o čem přesně chci napsat článek. Chci napsat článek o letité válce dětí a bezdětných a o dětech samotných.
Poštěstilo se nám totiž s partou (teta, mamka, její kamarádky - nemůžu za to, je s nima sranda a taky je baví běžky), vzít si na pár nocí pokoje v jedné z těch větších horských chat v jednom městečku (nerada bych, aby se aktéři poznali).
Znáte to, malé pokojíčky, letitý nábytek, společná kuchyně pro celé patro a sprcha, které se přese všechnu skromnost a hrdinství trochu štítíte. První den a noc proběhly hladce. Druhý den, jsme se vrátili z běžek a už tam to nadělení bylo. Věděli jsme, že má přijet nějaká paní s dětmi. Z "paní" se vyklubali tři manželské páry a z neškodných "dětí" klubko krvežíznivých oblud.
Zjevně se cítili jako doma, jelikož tetínek odložil stud i kalhoty a vybalil si pivko zatímco roztomilé dětičky si bez bačkůrek hráli na chodbě.Večer jako obyčejně jsme plánovali takové "menší posezení u vína a tak." Bylo nám jasné, že s malými dětmi rodiče nikam do hospody nemůžou a tak jsme jim přemechali kuchyň a všechno si odnesly do prázdné a poněkud studené společenské místnosti. Jako obyčejně se to trochu protáhlo (mě asi do dvou, jak ostatním, to si nejsem jistá). Pointa tkví v tom, že byla sobota večer a šest dospělých ženských (no dobře, pět a jedna holka) se plížilo po schodech, ke svým pokojům po špičkách a téměř bez dechu, aby chudáky děti nevzbudily. Za každým cvaknutím kliky a zašustěním kartáčku na zuby jsme provinile ztuhly. Tatínek z vedlejšího pokoje nám laskavost vydatně oplácel burácivým chrápáním, za což ovšem samozřejmě nemohl (za to mohou sládci, potvory jedny svého řemesla znalé).
A pak byla neděle a bylo sedm ráno a děcka se rozhodla, že si budou hrát. Na zoo. Na výběh se slony. No dobře, pravda je, že ve skutečnosti vůbec nevím na co si hrály jen hádám. Ale znělo to tak. Asi do půl osmé jsem byla velmi příkladně trpělivá. Dětí bylo hodně a já chápala, že prostě není v silách rodičů udržet je na jednom místě a zticha jako pěny. Ani bych něco takového nechtěla. Po té půl hodině mi ovšem došlo, že to není ani tak vina toho, že jsou děti nezbedné a chtějí si hrát, jako spíš vina toho, že na ně rodiče prdí a ani je nenapomenou, natož aby se jimy zaobírali nějak výrazněji. A tak jsem vstala a šla jednu z maminek (všechny vypadaly stejně chápavě a řekvapeně - jak mohou někoho v neděli v sedm ráno na dovolené rušit neškodné děti) poprosit, jestli by si děti nemohli hrát jen malinko tišeji. Nakonec byl tedy aspoň chvíli klid, jelikož kdosi dostal geniální nápad, že by se třeba mohli zavřít dveře od pokojů s již nasnídanými dětmi. Nemohla jsem už totiž poslouchat mámino zlostné mručení pokaždé, když se děcka někam rozběhla, nebo když se ozvalo ukňourané "vejunko poj si hját." Nakonec se celé procesí vypakovalo a milostivě nám vyklidilo kuchyň, abychom se mohli nasnídat. A pokračovalo to donekonečna. Děti si dělaly, co chtěly a rodiče je nechali a zatímco my po večerech přizpůsobovaly svůj zhýralý životní styl potřebám robátek, ráno nás ti malí smradi budili s takovou vehemencí, až se člověk musel ptát, kdo je k tomu naved.
Postupně všichni poodjížděli a zbyla jen tříčlená rodinka, krásný asi tří nebo čtyřletý chlapeček a maminka s tatínkem, kteří se mu celí den střídavě nebo společně věnovali. A bylo ticho. Chlapeček byl takové malé zlato.
Vzhledem k tomu, že se mi hlavou během těch pár dnů honilo plno myšlenek typu "proboha, jestli takový haranty budu mít taky, nejsem si jistá, jestli je zvládnu nebít." na malý ošklivý okamžik mě dokonce napadlo jestli by nebylo lepší žádné nemít, než být někomu takhle na obtíž.
Teprve když tam zbyli jen ti dva s tím malým, mi došlo, že nejsou všechny děti stejné a že pořád platí ta stejná pravda. Že když se dětem někdo opravdu věnuje, jsou poměrně snesitelné i pro okolí, které sebou žádné nemá.
Nechci se rozplývat, jak mám moc ráda děti. Mám ráda jen některé a občas mě přítomnost většího mnoštví té chamradi pěkně rozčiluje. Pořád si ale myslím, že to není vůbec problém dětí, jako problém dospělých. Jak rodičů, tak těch, kteří děti buď nemají a nebo je už mají velké.
Problém rodičů je hlavně ten, že často nejsou moc soudní. Na některá místa prostě malé děti nepatří a dokud pro ně rodiče nemají hlídání nebo dokud nevyrostou, tak si rodiče zkrátka něco málo musejí odepřít. Luxusní restaurace nejsou pro prcky, a ačkoli je louskáček dětský balet, tak pětileté děti tam napatří. Není nejlpeší naápad brát je sebou na oslavy svých bezdětných přátel ani na sprotovní zápasy a odborné přednášky. Někteří rodiče asi chtějí předvést, že i s dítětem mohou stále dělat to samé, ale není to pravda. Rozumný člověk ví, že jsou prostě místa, kam děti nepatří, protože jednoduše ruší, nudí se a otravují nehledě na to, že z toho stejně nic nemají (co může mít roční dítě ze mše, jsem zkátka ještě nepochopila, ale zkazit ji dokáže spolehlivě).
Pro rodiny s dětmi je přece spoustu míst (možná ne tolik, kolik by bylo třeba, ale jsou). Mají spousty slev a jsou restaurace a hospůdky s dětskými koutky. Existují sjezdovky s malými vleky, a koupaliště, kde je dětem všechno uzpůsobené. Upřímně obdivuji nervy rodičů, kteří pustí svoje čtyřleté děcko z černé sjezdovky a zatímco ostatní lyžaři trnou hrůzou, že mu ublíží nebo že si ublíží samo, maminka s tatínkem jsou snad na to ještě pyšní, že se jim dítě nezabilo.
Na druhou stranu jsou zas místa, kde prostě s dětmi musíte počítat a je hloupé remcat a prudit unavené rodiče řečmi typu "uklidněte si to dítě," přičemž je to kolikrát řečeno stejným způsobem, jako když někho vybídnete, aby si po psovi uklidil hovínko. No a samozřejmě do obchodů a do tramvaje maminky někdy prostě musí i s dětmi a pokud je vyloženě nenechají házet housky po zemi a podrážet babičkám hole, pak nevidím důvod, aby je někdo okřikolval. Myslím, že samy maminky by byly radši, kdyby dítě zrovna v tu chvíli neječelo nebo se nesnažilo hrát si na psa.
Moc nechápu proč si obě dvě skupiny neustále dávají najevo, jak sjou lepší než ti druzí. Rodiče se donekonečna vytahují s hovínky, pinďourky, básničkami svých dětí, jako kdyby to bylo něco z čeho si mají šichni bezdětní sednout na zadek. Jako kdyby je považovali za ubožáky s nenaplněným životem, kteří ničemu nerozumí a nic nepoznali. Přezíravě se na ně dívají a každou i opravněnou stížnost přecházejí slovy: "Ale no tak, jaou to jenom děti." Jako kdyby to snad byla nějaká vyšší pravdy, která všechno vysvětluje a kterou ti hlupáci bez dětí nemohou nikdy pochopit.
Bezdětní pak zas jako natruc předvádějí své drahé botky, kravaty hodinky a nabité rozvrhy, plné důležité práce, mejdanů a báječných dobrodružných koníčků. Maminky jsou pro ně umolousané a tatínkové ušišlaní. Dívají se na rodiny jako na póvl, který zahodil svou svobodu, krásu a možnosti, proto, aby mohl přebalovat a otravovat jiným lidem vzduch. Zřejmě nepřemýšlí nad tím, že jejich rodiče to pro ně udělali, případně to komentují zhruba tak, že to fakt neni jejich problém.
Opravdu moc bych si vážila toho, kdyby si rodiče konečně uvědomili, že dítě není přívěšek na klíče a že ho nemohou brát všude a dělat s ním všechno a že se mu musí věnovat a ne ho někde nechat se plácat, ať má školu života.
Stejně tak bych si vážila toho, kdyby bezdětní kariéristé přestali házet zlými pohledy po každém dítěti, které v autobuse popotáhne nebo mu na koupališti na vteřinu zastíní slunce. Oni totiž nemají páru jaká je je to dřina a nejsou něco víc jen proto, že místo pastelek a sešitů kupují drahé večeře.
A rodiče zas nejsou něco víc, jen proto, že mají děti. Děti si totiž umí udělat kde kdo a nemusí se z toho hned dělat bůhvíjaká zásluha. Obdiv si zaslouží až ten rodič, který se svému dítěti věnuje tak, že se okolí necítí otrávené. A obdiv si zaslouží ten kariérista, který se nabídne, že dítě pohlídá než maminka vybere z bankomatu.

Moc ráda bych znala názory těch, co děti mají. Nechci jim křivdit a zajímá mě, jakou další situaci si vybaví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 14. února 2012 v 8:18 | Reagovat

Myslím, že samy maminky by byly radši, kdyby dítě zrovna v tu chvíli neječelo nebo se nesnažilo hrát si na psa.
-No v tomhle případě si má ale mamina dítě vážně uklidnit, protože je to prostor pro všechny a jekot a blbnutí prostě otravuje. Pokud jsou rodiče normální, tak snad chápou, že všude se má jejich dítě chovat slušně. A je potřeba k tomu to dítě nějak vychovat.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 14. února 2012 v 8:27 | Reagovat

Nějak jsem si při čtení článku vzpomněl na Erbena:
"U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo..."

3 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 14. února 2012 v 10:53 | Reagovat
4 Ophelia Ophelia | Web | 14. února 2012 v 21:15 | Reagovat

Jéje, to asi pekelně zprotivilo vejlet :(((

5 Lennroe Lennroe | E-mail | Web | 15. února 2012 v 8:52 | Reagovat

[3]: To je prima, škoda, že to nevisí ve více kavárnách, třeba by jim to došlo, že když dítě hodí někomu dudlík do kafe, fakt to není legrační.

[1]: Jasný je pravda, že když takhle vyvádí tříletý dítě a ječí na celou tramvaj, že "ce tjaktůjek" nebo něco podobnýho, je to spíš chyba tý mámy, že jí neposlouchá, ale roční dítě zas tak snadno neuklidníš.

6 cestazetmy cestazetmy | Web | 24. března 2014 v 2:28 | Reagovat

Naprosto skvělý článek :) Jsem tedy bezdětná ale děti plánuji a mám je celkem ráda... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama