Doma je tam, kde...

19. září 2013 v 21:37 | Lennroe |  Seprané spisy
...je maminka/si pověsím klobouk/ se vaří/ jsem se narodila... Definicí domova jsem už slyšela a viděla nespočet. O klobouku mluvil pan Werich, Betty McDonaldová zase psala o tom, jak ji maminka učila, že doma je tam, kde se rozhodne pracovat její manžel, moje babička říká, že doma je u maminky a slyšela jsem to na více způsobů. Můj pocit domova je velmi subjektivní a zvláštní a neváže se na žádné konkrétní místo, předmět ani osobu. Nejsem člověk, který by za trochu lásky šel světa kraj, ani někdo, kdo by se odmítal přestěhovat, protože "tady na té posteli jsem přišla o panenství a tady na té lavičce jsme sedávali." Záleží mi na tom, abych se cítila doma, a proto bych neodešla na místo, které se mi nelíbí jen proto, že to po mně někdo chce. Stejně tak, ale nelpím na konkrétním místě, jde mi čistě o to něco, čemu se říká genius loci. Třeba právě teď se cítím velmi doma a je to zvláštní a hned vám řeknu proč. Dočasně bydlím tady:
Je to maličký třílůžáčekv suterénu na Strahově, když se mě mamka ptala, co pokoj, jestli už bydlím, říkám: "Jo dobrý, taková větší skříň."
"Máte velkou skříň? To je super," opáčila maminka.
"Ne, mami, můj pokoj JE větší skříň."

Nicméně se tu cítím doma jako už dlouho ne. Tak moc doma jsem se naposled cítila snad jako úplně malá o Vánocích nebo když jsem šla v neděli dopoledne před obědem na chvíli ven a v celé věsnici, kde jsem tenkrát bydlela nebylo vidět ani živáčka, měla jsem ji celou pro sebe. Domov mám v hrnečku na kafe od svho bývalého přítele a součaného kamaráda, Kouká na mě z očí plyšového mrože, kterého mi darovala kamarádka k vánocům, přetéká ze starého kufru, který jsem našla u kontejneru a pečlivě vylepšila. Cítím se doma, když si vezmu klíč od pokoje a jdu se o patro výš osprchovat nebo si do studené kuchyňky umýt rajčata k večeři.
Trochu mi vrtá hlavou, proč to tak je. Proč nejsem doma, v místě svého trvalého bydliště jako většina normálních lidí? Nevím, jestli je to tím, že jsem se už třikrát stěhovala. Možná je to tím, že jsem se v Praze narodila. Vždycky když přejíždím přes Jiráskův most nebo přijíždím na Willsonovo nádraží, mám hřejivý pocit u srdce a když z prahy vyjíždím, cítím se jako utržená kytka. A nebo je to tím, že mám konečně pocit naprosté kontroly nad svým životem. Mám kam utéct, před všemi řečmi jako "to pochopíš, až budeš mít svoje děti" nebo "to je jenom taková tvoje póza" případně naprostou neschopností se rozhodnout, jestli mě srovnávat nebo nesrovnávat s mými vrstevníky, protože když chci něco, jako to mají oni, nemám se s nimi srovnávat, kdežto když maminka chce abych něco dělala jako ostatní porovná mě s půlkou okresu. A před tím vším mám teď útočiště. Třebaže jsem se ještě neodstěhovala, třebaže potřebuju finanční podporu a jsem závislá ve spoustě dalších věcech, cítím se doma sama se sebou. Moje dvě spolubydlící odjely - domů, jak to nazývají - a já zůstala doma sama. Asi si pustím film, budu pít matonku s příchutí piňakolády, dívat se na loupák a mlíčko, co jsme si koupila k snídani, pak se převleču do svého saténového pyžámka a zalelzu si do postele, abych si dočetla Lady Fuckingham. Když budu mít chuť, skočím si do večerka pro frisco a půjdu se podívat ke stadionu, odkud mám nádherný výhled na osvětlenou Prahu. A do půl dvanácté bych stihla i svézt se lanovkou nahoru a dolů. Cokoli mě napadne. Ráno vstanu a půjdu pěkně studenou chodbou s hrnečkem a skleničkou s kafem do kuchyňky, kde si dám do mikrovlnky ohřát vodu a udělám si ke snídani příšernou bryndu, kerou si pak odnesu zpátky na pokoj. Budu koukat do zdi a pak si rychle pozbírám saky paky a poběžím na autobus, přestoupím na trmvaj a následně na metro, abych se vyhnula dopravní špičce a přišla včas na cvika z anorgány... A nikdo mi nepřipomíná, co mám dělat, nikdo se mě neptá, jestli mám tohle a už jsem si zařídila tamto. Když na to zapomenu, je to ryze můj průser. A nikdo to neřeší, jen já sama. Po škole pojedu za mamkou. Není to domů. A nebo možná je. Já vlastně nevím, asi je ve mě kus nomáda, ale já jsem doma, tam, kde zrovna jsem. A když se mi odtamtud zachce pryč, jsem doma zas někde jinde.

Mrzí mě na tom jediná věc, a to myslím zcela vážně. Že všichni ve škole vždycky psali krásné slohy o tom, jak jim domov připomíná třeba vůně bábovky nebo tátovo zpívání ze sprchy nebo zvláštní pach na schodech do sklepa. Mě je nějak jedno, že nemám pocit domova spojený s žádným konkrétním smyslovým vjemem, jen mě mrzí, že o mém abstraktním domově se tak pěkný sloh (navíc podle osnovy) napsat nikdy nedal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Natalia. Natalia. | Web | 19. září 2013 v 21:44 | Reagovat

Ten poslední odstavec mě dost zaujal. :-/

2 sarushef sarushef | Web | 19. září 2013 v 21:53 | Reagovat

Vau, no na zadnej luxus to nevypada, ale muze to byt aspon sranda.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. září 2013 v 22:44 | Reagovat

Domov je to, co ti určí tvůj domovník.

4 Taychi Taychi | E-mail | Web | 20. září 2013 v 6:23 | Reagovat

Domov je neidentifikovatelný.

Já bych z toho pokojíku měla asi docela depresi, minimálně z tohoto úhlu pohledu to vypadá jako cela. Bez obrázků, bez nástěnky, bez barev, ozdoby a to pro mě prostě není domov. I když jsem vcelku minimalista, nemám ráda v domě harampůdí, které mají lidi vystaveno, tak některé kousky domov tak zvláštně dobarvují. Ale jsem ráda, že se tam občas cítíš jako doma. :-) Že máš takový vztah k Praze od srdce.

5 m. m. | Web | 20. září 2013 v 8:41 | Reagovat

Ha, to s tím srovnáváním dobře znám :-D Moje máma mě snad celý mládí srovnávala s dcerou své kamarádky, mou bývalou spolužačkou ze ZŠ, a nikdy jí nevadilo, že dotyčná slečna celé dětství a pubertu kradla, lhala, kouřila, snad i hulila, byla sprostá na svou mámu, vůbec neposlouchala, mizela si bez zpráv jak se jí zlíbilo (no zkrátka její máma se s ní něco natrpěla) a obecně byla příšerný člověk. Ale to nevadí, Karlička (tak se samozřejmě nejmenuje) má skvělou práci za spoustu peněz! Karlička se už odstěhovala! Karlička se asi bude vdávat! Co je mi po Karličce, já mám svůj život. Matky by si někdy měly uvědomit, jak takový kecy na člověka působí.

6 Lennroe Lennroe | 20. září 2013 v 20:12 | Reagovat

[4]: Jako cela trochu vypadá, ale když si tam člověk může kreslit a popovídá si se spolubydlícímá, dá si tam kafe a večer se tam převlíká do pyžama cítí se tam úplně jinak. Hlavně až dostanu definitivní pokoj (který bude asi vypadat podobně), můžu si tma i vymalovat a tak :)

[5]: Mě to vždycky hrozně vytáčelo, hlavně když mamka dotyčného pořádně ani neznala, ale dorazit mě pokaždé dokázalo, když jsme teda řekla, no jo, ale ona má to a to a hned bylo "Nesrovnávej se s ní."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama