Servus allerseits!

7. dubna 2014 v 16:48 | Lennroe
Grüß euch, liebe Freunden.
Konečně jsem si sesumírovala v hlavě, co bych vám ráda sdělila o své momentální situaci a upravila jsem fotky, takže je to tady. Tedy nástin, momentálně se nacházím v Německu, přesněji v Bavorsku, ještě přesněji nedaleko Regensburgu. Dělám servírku v restauraci v krásném bavorském městečku Schierling. Než vám povím víc, asi bych měla říci, jak se to stalo. Donedávna jsem přeci byla studentkou chemie a žila jsem zkouškami, přednáškami a srazy s přáteli. Bydlela jsem na koleji, jedla v menze a ve volném čase jsem courala po Praze. A najednou je všechno jinak. 19. února, přesně týden po tom, co jsem neudělala zkoušku z matematiky a nebyly vypsány další pokusy, jsem studium ukončila a vystěhovala se z koleje. Byl to rozhodně nejhorší týden mého dosavadního života, zklamala jsem rodinu a především sebe. Na neuspěchy nejsem zvyklá a už vůbec na na takové, které by způsobylo to, že moje hlava a nervy a něco nezvládly. Pokud jsme si byla do té doby něčím jistá byla to moje chytrá hlava a pevné nervy, ale ty mě zradily a já se musela rychle rozhodnout, co bude dál.
Možností bylo mnoho. Podala jsem si samozřejmě přihlášky na další školy, jen pro zajímavost na Koreanistiku, strojárnu a chemii na PřF UK a přihlásila se na pracák. Rychle mi došlo, že si tam s hledáním práce pro klienty nedělají příliš těžkou hlavu, když mi pravní termín schůzky nabídli až skoro měsíc po mém přihlášení, takže jsem se dala do hledání sama. V úvahu připadalo zůstat v Praze mezi přáteli, ovšem s tím, že si moc nenašetřím, protože víc než patnáct tisíc jako absolventka gymnázia s minimální praxí nedostanu a bydlení a jídlo v hlavním městě něco stojí. Další možnost byla zůstat doma s maminkou, se dvěma platy bychom se měly dobře, mohla bychom sem tam do kina nebo na večeři, do té doby něco nepředstavitelného a byly bychom spolu, ale po týdnu doma mi bylo jasné, že už jsem na bydlení s maminkou příliš nezávislá (nechci říkat velká nebo dospělá, se svými stošedesáti centimetry a naivními představami nejsem zajisté ani jedno), jen bychom si lezly na nervy, takže sbalit uzlík a do světa na zkušenou. Přemýšlela jsem o tom, vycestovat jako dobrovolník, mohla bych dokonce i do své vysněné Koreje, ale chyběl mi počáteční kapitál a také to bylo nepraktické z hledisa příjmacích zkoušek a všeho ostatního. Projížděla a obepisovala jsme inzeráty s nabídkami práce v Německu, Rakousku a Británii a nakonec jsem při procházce po svých domácích Domažlicích narazila na malinký žlutý lísteček, že pizzerie v Regensburgu hledá obsluhu a strava a ubytování je zdarma. S nervy na pochodu a bušícím srdcem jsme tam zavolala. Ve výsledku se ukázalo, že nejde tak úplně o pizzerii a ani tak docela o Regensburg, ale s odvahou sobě vlastní jsem si spakovala tašku a vrhla se do toho po hlavě. Výsledek? Jsem tu dneska přesně měsíc, jsem sociálně a zdravotně pojištěná a začínám se zabydlovat. A co je důležité, po dlouhé době se cítím opravdu šťastná a jistá. Předtím jsem byla taky vesměs šťastná, mám to tak nějak v povaze, jestli něco nejsem tak melancholik, ale můj život, a to vidím až teď, byl poslední rok dva jeden velký chaos. Myslela jsem, že je to prostě tím, že mám takovou nepořádnou povahu a že svůj chaos s převahou zvládám a že ke mně patří. Nemohla jsem se mýlit víc. Ještě zdaleka nemám všechno uspořádané, ale už teď vidím, že je to mnohem lepší, mít v životě trochu systém a řád a neuvěřitelně se mi ulevilo. Je to vidět i v zrcadle, sluší mi to, jsem zase štíhlá a hezká, upravená a spokojená. Nepamatuju si, kdy jsme se naposled tolik nasmála a měla takovou chuť být milá. Po strašně dlouhé době mám pocit, že je všechno v pořádku.
Bavorsko je tak trochu pohádkový kraj. Je neobyčejně krásné, malá políčka, meze, říčky, upravené vesničky a městečka. Všechno je čisté, udržované a tak nějak poctivé. Obchody s potravinami a restaurace hezky voní, auta jsou umytá a naleštěná, zahrádky jako z pohlednice. A všechno funguje. Můžete se spolehnout na to, že tak jako vy děláte svou práci, dělají jí i ostatní. Je to jedna z věcí, která se mi oproti čechám velmi líbí. Nedá se říct, že by tu každý pracoval s nějakým obrovským nadšením, pochopitelně je to především povinnost, asi málokdo pracuje jen tak pro srandu králíkům, že by jinak neměl co dělat. Ale všichni to berou jako svůj podíl, tedy já udělám nějakou práci a někdo jiný udělá zase další a dohromady to dává velký fungující celek. Je celkem jedno jestli jste uklízečka, prodáváte v pekárně, obsluhujete nebo děláte daňovou poradkyni, děláte svůj díl práce, aby celá společnost krásně šlapala. Někdo je šéf a někdo zaměstnanec a všichni vědí, že bez jedněch ani bez druhých to nejde. V Čechách jsem vždy měla pocit, že jde o nějaký souboj, co nejvíc vyždímat zaměstnance a jako zaměstnanec si práci co nejvíc zjednodušit a kde co a koho ošidit. Připadala jsem si, jako by lidé v jediné firmě nepracovali společně, tak aby firma fungovala, ale jeden proti druhému, aby z toho měli co největší osobní prospěch. Přesně v duchu hesla "Život je boj", což mimochodem nesnáším. Já nejsem žádnej podělanej voják (nic proti nim), abych denně s někým bojovala, nebaví mě to. Nerada se hádám, strkám, nerada dělám cokoli na úkor druhých, ne proto, že bych byla tak hodná, ale proto, že mi to připadá únavné a jako plýtvání časem. A tady si se svým přístupem konečně nepřipadám jako blázen.
Pochopitelně není všechno jen dokonalé. Za prvé Německo, ať je jakkoli krásné, je taky jen obyčejná země s obyčejnými lidmi a žádné pohádkové království, kde pečení holubi lítají rovnou do huby. A zadruhé, není jednoduché mluvit denně jen cizím jazykem, navíc já mluvím mnohem líp anglicky než německy a pokud si nechci jen odkroutit svoje ale taky trochu žít, musím se s lidmi bavit a je docela náročné celé dny dávat pozor a pečlivě přemýšlet, co a jak řeknete, navíc když hovorová bavorština je na míle vzdálená tomu, co jsem se učila ve škole. Ale můj přístup k životu je poměrně jednoduchý. Všechno nějak jde, stačí to prostě zkusit a začít. Jsem tu zcela sama, není tu nikdo, kdy by mi překládal, když něčemu nerozumím, komu bych mohla jednoduše česky říct, co mám na srdci. Buď to řeknu německy nebo mám smůlu a držím pusu. A nejde jen o práci, všechny vtipy, nadávky, zážitky, všechno se odehrává v cizím jazyce, ale i v cizím úprostředí. Věci, které jsou u nás samozřejmé, jsou tady zcela jiné a já se musím naučit, jak co funguje a jak se co dělá. V čechách jsem byla chytrá holka, která studuje těžkou vejšku a dá se s ní o všem mluvit. Tady jsem cizinka, servírka, která mluví mizerně německy a není jí ani dvacet, takže o životě ví kulový, na to se mi zvyká trochu hůř.
Navíc mi pochopitelně chybí kamarádky a rodina a běžné věci, které mám doma po ruce. Chybí mi škola a chybí mi Praha. Ale je to mnohem jednodušší, že jsem si myslela. Šéf je Turek, takže také cizinec a proto má pochopení, pro celý ten pocit vytržení a nutnosti řešit všechno v cizím jazyce. Stejně jako všichni ti ostatní cizinci, kterých tu opravdu není málo. Mezi Němci mi zase pomáhá, že jsem mladé hezké děvče a velmi se snažím, takže jsou všichni milí a přátelští a schovívaví, což sice není tak úplně příjemné, ale pomáhá to. A tak přemýšlím, že se z dočasného řešení na půl roku možná stane řešení trvalé. Musím si to velmi dobře promyslet. Není to snadné, ale jsem opravdu šťastná a cítím, že mi prospívá pracovat a starat se o sebe, navíc co si budeme povídat, mít své vlastní peníze a koupit si co potřebuji a většinou i to chci je příjemná změna. Studentni to jistě znají. Jistě není to žádná tragédie, člověk si na to zvykne nic jiného nezná, ale není to nic skvělého rozhodovat se, jestli si dáte oběd nebo radši koupíte novou krabičku cigaret, jestli si koupíte učebnici nebo si jí jen půjčíte a půjdete s kamarádkou na kávu. Jestli se spokojíte na koleji se společnou sprchou a záchodem nebo jestli potřebujete větší luxus, ale za cenu toho, že se uskromníte jinde nebo si najdete práci. Neustálé kompromisy a veškeré plány přizpůsobené tomu, že příštích pět let budete studovat. Takže momentálně stojí přede mnou ještě jedna možnost. Zůstanu, ne na věky, ale třeba rok nebo dva a přihlásím se na školu tady v Německu. Vím, že můj současný šéf by s tím neměl zásadní problém, kdybych si později chtěla úvazek změnit, tak aby šel dohromady se školou a ani jinak není problém pracovat tady na částečný úvazek. Především bych měla čas rozmyslet si, co chci doopravdy dělat, protože nemůžu do konce života dělat všechno a nic pořádně. Také bych si mohla studium zaplatit sama. Je mi nepříjemné, když někdo musí platit za mě, zvlášť když vím, jak je to pro mamku těžké.
Jen doufám, že nedopadnu jako Penny v Teorii velkého třesku, která chtěla chvíli dělat servírku, než se stane herečkou a teď je to pokud vím deset let. No minimálně mě obsluhování baví, ne jako Penny. Ještě mi není ani dvacet, kdoví, kde budu za deset let. Ale momentálně je můj pocit takový, že bych zkrátke měla dělat to, co mi prospívá a dělá mě šťastnou a pokud se to změní a budu ke štěstí a spokojenosti potřebovat něco jiného, můžu s tím vždy něco dělat. Připadá mi to jako správný způsob života.
Dnes jsem také byla po dlouhé době v kostele. Většinou žádnou odezvu na motlitbu nečekám, nejsem nijak hluboce věřící, ale dnes se mi rady kupodivu dostalo. "Rozhodni se srdcem", přesně to mám v plánu.


Jen aby bylo jasno, ano tohle je tak trochu deníčkový článek, takový výlev hlavy a srdce, ale nejen to. Celý ten článek má především sloužit jako podpora všem nerozhodným. Věřte tomu, že cokoli chcete v životě udlat, ať je to jakkoli radikální řez, není to tak složité, nemožné a těžké, jak to vypadá, jakmile jednou začnete a dáte tomu šanci, prostě to půjde. Mám oblíbený film a trochu se stydím za to, že zrovna tohle je můj oblíbený, ale je to Moderní popelka. "Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry." To je přesně to, co se snažím říct. Bát se můžete, strach je přirozený a důležitý a taky zdravý, ale nesmíte se bát žít. Je jedno, co to znamená, pozvat kluka na rande, vycestovat, oslovit sympatickou holku, se kterou jste se vždy chtěli kamarádit, zkusit jinou školu, zkusit náročnou ale zajímavou práci, cokoli jste si vždy přáli. Protože pravda je takové, že v drtivé většině případů nemůžete mnoho ztratit, ale můžete toho spoustu získat.

Chtěla jsem článek nějak zábavně ilustrovat, ale rozhazuje mi to text, takže si dáme malou galerii, OK?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ainree Ainree | Web | 7. dubna 2014 v 18:24 | Reagovat

Já tě nesmírně obdivuju, za to že jsi dokázala odejít. :-) Pokud mě tohle potká také (a bohužel to rozhodně není vyloučené) absolutně nevím, co budu dělat. Vím, co bych chtěla, ale nemám na to odvahu...

2 Jennifer Moonenc Jennifer Moonenc | Web | 7. dubna 2014 v 18:50 | Reagovat

Páni, tak tedy velká poklona. Jak psala Ainree, nevím co bych dělala ve tvé situaci. :-) Taky, velký obdiv ;)

3 Em s tečkou Em s tečkou | Web | 7. dubna 2014 v 18:55 | Reagovat

Strašně moc se mi líbí tvůj postoj, mám rád lidi, co se umí okamžitě rozhodnout a něco se sebou udělat, nebát se a nemít kotel výmluv, proč něco nejde.
Navíc ty tvoje názory na život, na práci, nesnášení motta "Život je boj" - super.. hrozně rád vidim takhle pozitivní, energickej a odhodláním plnej post :) Tvůj pohled na život je mi moc sympatický :) Hodně štěstí :)

4 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 7. dubna 2014 v 20:18 | Reagovat

Hurá, konečně víme jak se máš =D
Náhodou taky mi ještě není dvacet.

5 Hana Hana | Web | 7. dubna 2014 v 20:36 | Reagovat

Ahoj, moc ti fandím.

6 Lyra Lyra | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 11:44 | Reagovat

Poctivě jsem tento článek přelouskala celý a musím říct, že tě obdivuji. Není jednoduché opustit to, co člověk důvěrně zná, a odejít do prostředí, které je cizí a kde nikoho známého nemá.
Každopádně bych chtěla podotknout, že dle mého názoru to, co jsi udělala ty, je přesně tím, o co v životě jde. Někdy události, které na první pohled vyhlížejí jako katastrofa (ukončení školy) mohou člověka pomoct nasměrovat na cestu, která ho dovede k mnohem větší životní spokojenosti (práce v Německu). Tak či tak, budu ti držet palce, aby tě práce i nadále bavila a šla ti, abys byla v Německu šťastná a aby ti i do budoucna vycházely všechny plány. :-)Viel Glück! (nemluvím německy, ale schválně jsem si to našla ve slovníku, tak snad je to správně a neudělám ze sebe tak akorát hlupáka :D)

7 ZdenekZ ZdenekZ | E-mail | 17. ledna 2017 v 20:35 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na net-destroyer.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

8 WaclawM WaclawM | E-mail | Web | 29. dubna 2017 v 15:34 | Reagovat

Velmi pěkný blog, těším se na nová pracovní místa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama