Tak já tedy pomalu půjdu...

18. srpna 2017 v 17:08 | Lennroe |  Osobní
Musím se přiznat, že si na svém vlastním blogu připadám jako taková ta otravná návštěva. Znáte to, přijde návštěva, kterou sice rádi vidíte, ale poté, co jste si dali kávu a zákusky, vyčerpali všechny možnosti občerstvení, dochází vám pití a blíží se doba večeře a oni pořád ještě sedí na vašem gauči a nemají se k odchodu. A když se konečně zvednou, ještě stojíte půl hodiny v předsíni a když pak vypadnou, místo radosti, že vás konečně zas někdo navštívil, si přísaháte, že už nikdy nikoho na návštěvu nepozvete.
Tak nějak poslední článek byl ten novoroční. Z roku 2015. Takže jsem tu rok a půl nebyla. Tak nějak tu sedím na svém blogu a nemám se k odchodu. I když vím, že pravidelně už asi blogovat nebudu a došlo mi "občerstvení", tak jako ta návštěva se prostě nemám k tomu se zvednout a rozloučit. Představa, že jednou píšu poslední článek na svůj blog jako nějaký epitaf se mi tak nějak příčí.
Problém není ani tak v tom, že bych neměla o čem psát jako spíš, že mám málo času ai když článek rozepíšu, nikdy ho nepublikuju. Moje složka rozepsaných je narvaná články. Je docela legrace to číst, co se mi v průběhu posledních let honilo hlavou, možná vám sem někdy hodím úryvky, jestli se odhodlám složku promazat.
Chtěla jsem na svou nečinost navázat rovnou novým článkem, ale tak nějak je mi hloupé sem po roce a půl vtrhnout a publikovat článek o hovorové němčině, korejské kosmetice nebo bullet journalu. A tak jsem si řekla, že to nějak proložím. A Aby to nebyla taková nuda, ukážu vám nějaké fotky za ten rok a půl, abych vám ilustrovala, co se dělo. (A abych článek nějak umělě protáhla, že :D) Takže... Připravit a jdem na to.
V létě 2015 se nám ještě podařilo sejít se v plné sestavě na Festivalu Fantazie v Chotěboři, od té doby s tím trochu bojujem. Čtyři náramky jsou moje, nevěděla jsem, jestli pojedu, takže jsem si kupovala lístek každý den ráno.
A jedna zářijová z Volksfestu v bavorském kroji na bavorském traktoru.
V březnu 2016 se nám s přítelem narodilo miminko. Psí miminko samozřejmě. A dostal jméno Samson. Jestli jsem si do té doby myslela, že jsem si už v životě užila spoustu srandy, se Samsonem jsem teprve poznala, co to sranda je.
A miminko rostlo...
... a rostlo
... a nepřestávalo.
Oslavili jsme vánoce místo bytu už v domečku s pořádným pečeným kuřetem v duchu toho, že na Vánoce nemusí být žádne tradiční jídlo, na Vánoce má být něco, co máme rádi.
A tak přišel rok 2017.
A na závěr tedy jedna ze "současnosti".

Tímto se zatím loučím, ale slibuju, že se zase ukážu. Kdy to nevím, ale mě to zkrátka nedá, jsem prostě jako ta návštěva, co se z toho gauče nezvedne a nezvedne a když konečně vypadne, máte ji tam další neděli zas. Tak zatim nazdar.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama